Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka] a úrokem 14,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do částky [částka], a úrokem z prodlení 12,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum], na základě které poskytla žalobkyně žalované úvěr [částka], za který se žalovaná zavázala zaplatit úrok 78,08 % ročně ve 48měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek, žalobkyně proto ke dni [datum] úvěr zesplatnila. Žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou z [datum].
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). O probíhajícím řízení byla nadto informována e-mailem. Telefonicky se s ní spojit nepodařilo.
3. Soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovanou si prostředky dálkové komunikace potvrdily dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně téhož dne vyplatila žalované [částka] na účet č. [č. účtu], za což sjednaly jako odměnu úrok 78,08 % ročně (RPSN 106,01 %); úvěr se žalovaná zavázala splatit v 48měsíčních splátkách po [částka] (předsmluvní formulář č.l. 17-20, fotokopie OP č.l. 22-23, smlouva o úvěru č.l. 6-8, 33, 36-37, oznámení o schválení úvěru č.l. 9-10, prohlášení klienta č.l. 24-25, doklad o vyplacení úvěru č.l. 27). Ke svým poměrům žalovaná tvrdila a doložila měsíční příjem ze zaměstnání kolem [částka] (výpis z účtu č.l. 26); dále uvedla, že je svobodná, žije u rodičů s měsíčními náklady [částka], z toho [částka] životního minima a [částka] za bydlení; jiné závazky neuvedla (hodnocení klienta č.l. 21). V registru dlužníků neměla podle interního výstupu žalobkyně žádný závazek po splatnosti (SOLUS č.l. 28); z výsledku výpisu NRKI, který žalobkyně k důkazu nepředložila, si interní metodikou vyhodnotila riziko nesplácení úvěru žalovanou jako nízké (č.l. 38). Žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou celkem [částka] (pouze první splátku), o zaplacení dlužných splátek byla žalobkyní opakovaně upomínána (karta klienta č.l. 12, výzva k zaplacení č.l. 15, 16), až žalobkyně využila svého smluvního práva a dopisem ze dne [datum] žalované oznámila zesplatnění úvěru k témuž dni (čl. 13, 14). Obvyklá roční procentní sazba nákladů (RPSN) bankovních spotřebitelských úvěrů v době sjednání zmíněné úvěrové smlouvy (únor 2024) činila 9,42 % (ARAD sestava 1193 čl. 69). Dne [datum] zaslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku (předžalobní výzva s podacím archem č.l. 11, 29). Z ostatních provedených důkazů soud nic podstatného nezjistil.
4. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
5. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
6. V projednávané věci vyšla žalobkyně z prohlášení žalované, které zkoumala pouze po příjmové stránce, neměla však žádné zjištění o jejích skutečných výdajích (pouze náklad bydlení [částka], který neměla nijak ověřen). Stanovení výše výdajů podle životního minima se velmi pravděpodobně realitě nepřibližuje; jeho přednastavení není žádoucí, neboť navíc nenutí spotřebitele činit vlastní úvahu o výši a skladbě svých výdajů a o tom, zda mu umožní sjednávanému závazku dostát. Interní hodnocení žalované žalobkyní z databází SOLUS a NRKI, aniž by byl k důkazů předložen i původní výsledek, ze kterého žalobkyně činila svá zjištění, je bez významu, neboť soud k jejich hodnocení nemá k dispozici vstupní údaje. Vycházeje z nikoli zanedbatelné výše sjednaného úvěru v poměru k příjmu žalované měla být pozornost žalobkyně k poměrům žalované podle soudu důkladnější. Vyšší riziko platební neschopnosti značí [právnická osoba], že u příjmu přesahujícího jen mírně minimální mzdu má být jeho třetina spotřebována na měsíční splátku úvěru; o zjevné nutnosti zkoumat poměry takového klienta pečlivěji svědčí i skutečnost, že žalovaná uhradila na sjednaný závazek pouze jedinou splátku. Poskytla-li tedy žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla dostatek ověřených informací (na výdajové stránce) k vyloučení pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
7. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
8. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované na její bankovní účet [částka]; podle tvrzení žalobkyně, z něhož soud pro nečinnost žalované vychází, jí žalovaná dosud zaplatila zpět [částka]. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou [částka], kterou je povinna vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalované není soudu nic známo.
10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Žalobkyně byla se svým návrhem úspěšná v rozsahu menším než 50 % požadovaného plnění. Právo na náhradu nákladů řízení tedy svědčí žalované, které však vzhledem k její nečinnosti žádné náklady nevznikly.