Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka], úrokem 29,49 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení [částka] a zákonným úrokem z prodlení 8,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo], uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr [částka], za který se zavázala vrátit [částka] ve 52týdenních splátkách po [částka], tj. nejpozději do [datum]. Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu [částka] spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne [datum] postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne [datum].
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10).
3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalované, která se, ač řádně předvolána, k jednání nedostavila, i v nepřítomnosti žalobkyně, která svou neúčast omluvila.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Původní věřitelka („[Anonymizováno] “) s žalovanou podepsaly dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo], na základě které obdržela žalovaná toho dne hotovost [částka] a zavázala se za to vrátit [částka] ve 52týdenních splátkách po [částka] (viz smlouva o spotřebitelském úvěru čl. 17-18, tabulka umoření čl. 19). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z téhož dne, v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je rozvedená, vzdělání základního, žijící v nájmu. Její příjem [částka] měsíčně měl plynout z důchodu či jiné sociální dávky (podle ruční poznámky ověřeno ze dvou měsíčních potvrzení a výměru této dávky), dále je v žádosti uveden blíže nespecifikovaný „další čistý příjem domácnosti“ [částka]; na výdajové stránce byly uvedeny pouze „odhadované měsíční výdaje žadatele“ [částka] (viz Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr čl. 16). Podle tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila v souvislosti s uvedenou smlouvou [částka]. Smlouvou ze dne [datum], účinnou [datum] (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 20-25), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 26-28), což žalované oznámila dopisem ze dne [datum] (čl. 29), odeslaným dne [datum] (čl. 30). Dne [datum] odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 3133).
6. Žalobkyně ani přes doplnění žaloby k písemné výzvě soudu neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalované řádně ověřovala její úvěruschopnost (že by měla jí uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené). Z jednání se omluvila, nemohla být proto v tomto směru znovu poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
10. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, které pokud zkoumala, jak naznačují tužkou vepsané poznámky na žádosti o úvěr, pak ne dostatečně. I kdyby měl soud za prokázaný tvrzený měsíční příjem žalované, byl tento velmi nízký na to, aby nasvědčoval úvěruschopnosti žalované ([částka]), uváděným zdrojem je nadto státní systém sociálního zabezpečení, který o dobré finanční kondici žadatele z povahy věci nesvědčí. Onen „další příjem domácnosti“ [částka] není blíže specifikován (ani doložen), nemůže být tudíž brán v potaz. Na výdajové stránce byla uvedena pouze odhadem stanovená částka [částka] měsíčně, která skutečnosti očividně odpovídat nemohla. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem tak neměla původní věřitelka z pohledu soudu dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet (resp. podle zjevně nereálných vyplněných údajů měly tyto pochybnosti vyvstat), porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od [datum] do [datum], mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne [datum]) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od [datum], podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
12. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že původní věřitelka přenechala žalované hotovost ve výši [částka] a žalovaná dosud zaplatila zpět [částka]. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou [částka], kterou je povinna žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
13. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř.
14. Výrok III o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť (ne)úspěch účastnic v řízení byl podobný.
15. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou výše uvedeného zákona o soudních poplatcích.