Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující [částka] s úrokem z prodlení 14,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [účet], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum], ve znění dodatku ze dne [datum], na základě které poskytla na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] postupnými platbami v období [datum] až [datum] úvěr [částka], za který se žalovaný zavázal zaplatit úrok 40 % měsíčně. Úvěr byl pro prodlení žalovaného se splácením zesplatněn k [datum]. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou z [datum]. Součástí žaloby je i smluvní pokuta 0,1 % za každý den prodlení z dlužné jistiny, kterou žalobkyně vyčíslila od prvního dne prodlení [datum] ke dni zaslání předžalobní výzvy na [částka].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). Podle zákona již doručená zásilka mu byla vhozena do domovní schránky dne [datum]. Na zahájené řízení byl nadto žalovaný v projednávané věci soudem upozorněn prostřednictvím žalobkyní sdělené e-mailové adresy. Telefonicky se s ním spojit nepodařilo.
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z předložených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným si prostředky dálkové komunikace potvrdili dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (čl. 9-10, fotokopie OP a RP čl. 11-12, všeobecné obchodní podmínky č.l. 40-55), ve znění dodatku ze dne [datum] (č.l. 37), na základě které odeslala v období [datum] až [datum] na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] postupnými platbami celkem [částka] (čl. 15-17), za což sjednali jako odměnu úrok 40 % měsíčně (RPSN 5 535,71 %); úvěr byl sjednán jako revolvingový s možností opakovaného čerpání. Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně ověřený měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání v deklarované výši kolem [částka] (č.l. 13-14); dále žalovaný uvedl, že vlastní dům s hypotékou, žije v čtyřčlenné domácnosti s dvěma vyživovanými dětmi a jeho měsíční náklady činí [částka], jiné závazky neuvedl (č.l. 36). Podle tvrzení žalobkyně, které nezpochybnil, dosud získanou částku nevrátil. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěru k [datum] (čl. 18). Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (č.l. 24-25). Z ostatních předložených listinných důkazů soud nic podstatného nezjistil.
5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
6. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-[Anonymizováno] /[Anonymizováno] zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
7. V projednávané věci vyšla žalobkyně z prohlášení žalovaného, které zkoumala pouze po příjmové stránce, neměla však žádné zjištění o jeho výdajích. Tvrdila lustraci v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, aniž by zároveň tvrdila (a jakkoli doložila), jaké konkrétní výsledky ve vztahu k žalovanému zjistila. Vyjít pouze z prohlášení spotřebitele již žalobkyni aplikovaná úprava neumožňovala; přesto se spokojila s jeho tvrzením, že čtyřčlenná rodina s dvěma vyživovanými dětmi ve vlastním domě s hypotékou má měsíční výdaje [částka]. Poskytla-li žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla dostatek (ověřených) informací (zejména na výdajové stránce) k vyloučení pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
8. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, musí být věřitel stanovením účinných sankcí dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Smlouva zahrnující astronomickou RPSN přes 5 000 % by navíc byla bez dalšího absolutně neplatná i pro nemravnost sjednaného příslušenství za situace, kdy se běžná RPSN (byť u bankovních) úvěrů pohybuje dlouhodobě okolo 10 %.
9. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně [částka]; podle tvrzení žalobkyně, z něhož soud pro nečinnost žalovaného vychází, jí nevrátil ničeho. Získanou částku, kterou se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, je tak povinen vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
10. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.
11. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť (ne)úspěch účastníků v řízení byl podobný.
12. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.