Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení [částka] s úrokem z prodlení 12,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Žalovaný čerpal [částka], které nevrátil do sjednaného data ani později, ačkoli byl upomínán; k [datum] oznámila původní věřitelka žalovanému zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně získala pohledávku od původní věřitelky postoupením, spolu s ní požaduje zákonný úrok z prodlení z „jistiny“ od [datum] do zaplacení. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne [datum], Anonymizováno2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). Na probíhající řízení byl nadto upozorněn e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka si s žalovaným prostředky dálkové komunikace potvrdili dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [Anonymizováno] č. [hodnota] (č.l. 12-15, 36-40), ve znění dodatků č. [hodnota] –10 (č.l. 16-35), na základě které měl žalovaný za sjednaných smluvních podmínek (úroková sazba 150 % ročně, roční procentní sazba nákladů úvěru 313,70 %) možnost průběžně čerpat a splácet úvěr do postupně navyšovaného limitu [částka]. Žalovaný takto na svůj bankovní účet č. [č. účtu] platbami v období [datum] až [datum] načerpal celkem [částka] (č.l. 41-47). Podle tvrzení žalobkyně (které nepopřel) vrátil zpět [částka]. Dopisem ze [datum] oznámila původní věřitelka žalovanému zesplatnění celého úvěru k témuž dni (č.l. 48). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve znění dodatku č. [hodnota] (čl. 49-50), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni (čl. 51), což mu oznámila dopisem ze dne [datum] (čl. 52). Téhož dne odeslala žalobkyně žalovanému na jím uvedenou kontaktní adresu předžalobní upomínku (čl. 5354).4. Žalobkyně ani přes písemnou výzvu soudu netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost; k jeho majetkovým poměrům netvrdila ani nedokládala ničeho. Vzhledem k tomu, že sama operovala v žalobě s možností posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení, nepovažoval soud za hospodárné nařizovat ústní jednání, aby ji ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučil ještě ústně.5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).6. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla ničeho a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.7. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Nadto by úvěrová smlouva byla neplatná i pro nepřiměřenost sjednaného příslušenství, které třistanásobně překračuje běžnou míru RPSN bankovních úvěrů pohybující se okolo 10 %.8. Žalovaný nárok je tedy skutečně nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně odeslala na bankovní účet žalovaného celkem [částka], žalovaný podle jejího tvrzení, které pro svou nečinnost v řízení nezpochybnil, vrátil pouze [částka]. [adresa] 773 Kč se tak nadále bezdůvodně obohacuje na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 an. o. z.), a je povinen ji vrátit. V této části proto soud žalobě vyhověl.9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.10. Výrok o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř.; v řízení byl úspěšnější žalovaný, kterému však vlivem jeho nečinnosti žádné náklady nevznikly.