Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

6 C 323/2024

Soud: Okresní soud v KroměřížiDatum rozhodnutí: 4. 12. 2024Č. j.: 6 C 323/2024-46Samosoudkyně: JUDr. Lenka PekařováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 15. 1. 2025Předmět řízení: zaplacení 24 829,89 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSKM:2024:6.C.323.2024.1
bezdůvodné obohaceníinsolvencepostoupení pohledávky
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (56) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka], úrokem 21,39 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení [částka] a úrokem z prodlení 8,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr [částka], za který se zavázal vrátit [částka] ve 21měsíčních splátkách po [částka], tj. nejpozději do [datum]. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu [částka] spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne [datum] postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala i předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Soudní písemnost mu byla poté vhozena do domovní schránky; telefonicky byl nekontaktní.

3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který se, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Původní věřitelka („[Anonymizováno] “) s žalovaným podepsali dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost [částka] a zavázal se za to vrátit [částka] ve 21měsíčních splátkách po [částka] (viz Smlouva č. [hodnota] čl. 19-20, tabulka umoření čl. 21). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu, je rozvedený, pobírá starobní důchod [částka], k čemuž podle ručních poznámek na dokumentu předložil důchodový výměr; mezi výdaji bylo uvedeno [částka] měsíčně na splátky jiných půjček a „odhadované měsíční výdaje žadatele“ [částka] (viz Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr čl. 18). Podle tvrzení žalobkyně dosud žalovaný v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradil [částka]. Smlouvou ze dne [datum], účinnou [datum] (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 22), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 23-25), což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum], odeslaným [datum] (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem čl. 26-27). Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému na jím uvedenou kontaktní adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 28-30).

6. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím hotovosti žalovanému měla jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Z ručních poznámek na žádosti žalovaného má soud za prokázáno, že původní věřitelka ověřovala příjem žalovaného. Výdaje však vzala v potaz pouze v odhadované výši, nezabývala se například věrohodností odhadovaných [částka] při bydlení v nájmu (v jaké výši bylo nájemné a další náklady spojené jen s bydlením apod.).

7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).

8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

10. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalovaného, které ověřovala a zkoumala omezeně v rozsahu příjmu žalovaného, který měl činit [částka]. Mezi výdaji věděla o jiných splátkových povinnostech žalovaného ([částka]) a ve zbytku se spokojila s odhadovaným tvrzením [částka] měsíčně, aniž by se zabývala např. reálnými náklady žalovaného na nájemním bydlení. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od [datum] do [datum], mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne [datum]) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od [datum], podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností (viz i nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18).

12. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému hotovost ve výši [částka] a žalovaný jí dosud zaplatil zpět [částka]. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou [částka], kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.

13. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť (ne)úspěch účastníků je v zásadě totožný.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací