Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 300 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 19 328,14 Kč s úrokem z prodlení 15 % z částky 201 500 Kč od [datum] do zaplacení a 10 685,35 Kč s úrokem z prodlení 15 % z částky 101 500 Kč od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 36 060,60 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 3 308 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [RČ].
Odůvodnění
1. První žalobou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 219 328,14 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] _[Anonymizováno] _[Anonymizováno], uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“), na jejímž základě mu původní věřitelka téhož dne na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] vyplatila [částka].
2. Druhou žalobou (spojenou ke společnému projednání usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum]) se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 110 685,35 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] _[Anonymizováno] _[Anonymizováno], uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a původní věřitelkou, na jejímž základě mu původní věřitelka téhož dne na stejný bankovní účet vyplatila ještě 100 000 Kč.
3. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti a nesplatil na úvěry ničeho, oba úvěry původní věřitelka k [datum] zesplatnila, o čemž jej informovala. Smlouvou ze dne [datum] postoupila původní věřitelka obě pohledávky žalobkyni, což žalovanému oznámila. Předžalobní upomínky zaslala žalobkyně žalovanému dne [datum].
4. Žaloby s výzvou k vyjádření si žalovaný osobně převzal dne [datum], v řízení však zůstal nečinný.
5. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrzích. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
6. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
7. Původní věřitelka s žalovaným podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] _[Anonymizováno] _[Anonymizováno] (č.l. 18-20 sp. zn. [spisová značka]), na základě které čerpal žalovaný téhož dne na svůj účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] (č.l. 41 sp. zn. [spisová značka]) částku 200 000 Kč (č.l. 42v sp. zn. [spisová značka]) a spolu s příslušenstvím se ji zavázal splácet ve 120měsíčních splátkách po 2 618 Kč (č.l. 10 sp. zn. [spisová značka]).
8. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný ke své osobě uvedl, že je svobodný, vzdělání základního, žijící s rodiči (č.l. 11-13 sp. zn. [spisová značka]); zaměstnán měl být od [datum] na neurčito s čistým měsíčním příjmem 39 220 Kč a celkovými měsíčními výdaji 9 496 Kč (z toho 5 096 Kč na splátky dřívějších úvěrů). Ačkoli jde o dokumenty z téhož dne, uvedl žalovaný v žádosti o úvěr a v návrhu úvěrové smlouvy vedle stejné adresy trvalého bydliště odlišné korespondenční adresy [adresa] (č.l. 11 vs. č.l. 18 sp. zn. [spisová značka]). Zároveň uvedl v žádosti o spotřebitelský úvěr dvě telefonní čísla, zatímco v databázi BRKI jsou u jeho osoby uvedena dvě další, jiná telefonní čísla (č.l. 11 vs. č.l. 14v sp. zn. [spisová značka]). Z databáze BRKI původní věřitelka zjistila, že má žalovaný jeden existující úvěrový závazek, který je příliš nový, aby mohl být na jeho základě žalovaný skórován (z [datum]), a současně bylo k němu evidováno 10 odmítnutých žádostí o úvěr v průběhu března a dubna 2022 (č.l. 14-16 sp. zn. [spisová značka]). Výpis z databáze SOLUS byl negativní, tj. bez záznamu (č.l. 17 sp. zn. [spisová značka]). Dne [datum], tj. před sjednáním žalovaných úvěrů, čerpal žalovaný od původní věřitelky ještě dalších 100 000 Kč (č.l. 42v sp. zn. [spisová značka]), takový úvěr (šlo-li o úvěr) ovšem v databázi BRKI zaznamenán nebyl (č.l. 14-16 sp. zn. [spisová značka]).
9. Dne [datum] podepsali původní věřitelka s žalovaným smlouvu o úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] _[Anonymizováno] _[Anonymizováno] (č.l. 9-10 sp. zn. [spisová značka]), na základě které čerpal žalovaný téhož dne na stejný účet 100 000 Kč (č.l. 42v sp. zn. [spisová značka]), které se spolu s příslušenstvím zavázal splácet ve 120měsíčních splátkách po 1 330 Kč (č.l. 19-20 sp. zn. [spisová značka]). Údaje v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl žalovaný stejné jako v předchozím případě (kontakty, zaměstnavatel) s výjimkou způsobu bydlení, kde vyplnil „vlastní nebo družstevní“ (č.l. 16-18 sp. zn. [spisová značka]), příjmů (39 797 Kč) a výdajů (9 496 Kč celkem, z toho 7 714 Kč na dřívější splátky). Výpisy z databázi BRKI a SOLUS předložila žalobkyně stejné jako v předchozím případě. Z žádosti žalovaného o změnu čísla účtu u svého zaměstnavatele (č.l. 11 sp. zn. [spisová značka]) soud nic podstatného nezjistil.
10. Pro neplnění smluvních povinností původní věřitelka oba úvěry ke dni [datum] zesplatnila, o čemž žalovaného informovala dopisem z téhož dne (č.l. 23-24 sp. zn. [spisová značka], č.l. 23-24 sp. zn. [spisová značka]), odeslaným na všechny známé adresy (č.l. 25 sp. zn. [spisová značka], č.l. 25 sp. zn. [spisová značka]).
11. Dne [datum] sjednala původní věřitelka s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, zahrnující také obě pohledávky původní věřitelky za žalovaným (celkem ze tří – viz výše bod 8 na konci) [čl. 26 sp. zn. [spisová značka] ], což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum] (čl. 27 sp. zn. [spisová značka], č.l. 28 sp. zn. [spisová značka]), odeslaným dne [datum] (č.l. 28 sp. zn. [spisová značka], č.l. 29 sp. zn. [spisová značka]). Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínky (čl. 29-30 sp. zn. [spisová značka], č.l. 30-31 sp. zn. [spisová značka]).
12. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
13. Podle soudu však původní věřitelka ani v jednom případě nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
14. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
15. V projednávané věci vyšla původní věřitelka patrně pouze formálně z prohlášení žalovaného, které i kdyby ověřila, neměla vyhodnotit jako spolehlivé (soud proto nenařizoval jednání, neboť ani případné doplnění důkazů k poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o ověřování tvrzených příjmů a výdajů by na jeho právním posouzení nic nezměnilo). Původní věřitelka měla před poskytnutím úvěrů k dispozici informaci (výpis BRKI), že žalovaný opakovaně žádal o poskytnutí úvěru prakticky ihned po dovršení zletilosti (10x neúspěšně), uváděl v krátkém čase příliš mnoho různých kontaktních údajů na to, aby mohly působit věrohodně, neuvedl téměř žádné výdaje nad rámec dřívějších splátek, což je rovněž nemožné. Výpis z databáze SOLUS byl sice negativní, z výpisu BRKI je však patrno, že všechny transakce se odehrály v krátkém sledu dvou až tří měsíců, žalovaný tedy v době sjednání úvěrů ještě neměl prakticky příležitost dostat se do takového prodlení, aby se v jeho skórování negativně projevilo; v případě žalovaného tedy neměl vypovídající hodnotu. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem měla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro závěr, že počínání žalovaného je lehkovážné a rizikové. Poskytla-li přesto opakovaně spotřebitelský úvěr (souzené dva úvěry jsou patrně druhým a třetím v pořadí u téže věřitelky v krátkém čase cca 10 dnů, navíc statisícové výše), porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Sama žalobkyně ostatně v žalobě operovala i s možností posouzení nároků jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřených smluv.
16. Uzavřené smlouvy proto soud shledal absolutně neplatnými, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
17. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že mu původní věřitelka poskytla celkem 300 000 Kč, z čehož nic nevrátil. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil a je povinen získanou částku vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
18. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednaných smluv o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadované úroky z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před neuváženým poskytováním spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (vzhledem k nečinnosti žalovaného za podpůrného využití § 160 odst. 1 o. s. ř.).
19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v řízení úspěšná ze 75 %, prokázala, že zaslala žalovanému předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., má proto (po odečtení 25% neúspěchu) nárok na náhradu 50 % nákladů řízení, které tvoří soudní poplatek v součtu 16 510 Kč, odměna zastupujícího advokáta za 2x 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby – po 9 180 Kč a 5 540 Kč podle § 7 bod 5 téže vyhlášky, paušální náhrada hotových výdajů za uvedené 2x 3 úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH v celkové výši 9 651,60 Kč. Náklady řízení se podle § 149 odst. 1 o. s. ř. hradí k rukám advokáta.
20. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou výše uvedeného zákona o soudních poplatcích.