Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka], úrokem 11,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení [částka] a úrokem z prodlení 11,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] s úvěrovým rámcem [částka], který žalovaný načerpal a měsíčně měl splácet 4 % z aktuální dlužné částky; vrátil však pouze [částka]. Uhrazené částky žalobkyně podle smlouvy započítala na jistinu, úroky a poplatky, jak je patrno ze splátkového kalendáře. Pro neplnění smluvních povinností žalovaného následně využila žalobkyně svého práva a úvěr k [datum] předčasně zesplatnila, o čemž žalovaného informovala dopisem. Poté byl žalovaný ještě k úhradě dluhu vyzván předžalobní upomínkou. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně poukázala na interní Metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta a doplnila konkrétní výpočty majetkových poměrů (MLS) žalovaného jako jednotlivce i celé domácnosti na základě jím uvedených údajů.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). Podle zákona již doručená zásilka mu byla vhozena do domovní schránky dne [datum]. Na zahájené řízení byl nadto upozorněn také e-mailem; telefonicky se s ním spojit nepodařilo.
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, ani na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným si prostředky dálkové komunikace dne [datum] potvrdili znění smlouvy [Anonymizováno] účet – revolvingový úvěr č. [hodnota] (č.l. 13-15, 16-20), obsahující informaci o čistém měsíčním příjmu žalovaného [částka] jako zaměstnance a [částka] jako příjem dalších členů domácnosti; k tomu žalovaný uvedl, že žije u rodičů, jeho měsíční náklady na bydlení činí [částka] a ostatní výdaje [částka]. Úvěrový rámec sjednali na [částka] (nákup zboží [Anonymizováno] [Anonymizováno] na splátky) na 36 měsíců s úrokovou sazbou 22,53 %, RPSN 25 % a výší minimální měsíční splátky [částka].
5. Bonitu klienta před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřovala lustrací NRKI (č.l. 24-26), ze které vyplynulo navzdory mladému věku žalovaného (t. č. [Anonymizováno]) sedm odmítnutých žádostí o úvěr a dva existující závazky. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný, bezdětný, žije u rodičů; jeho zaměstnanecký příjem měl činit [částka] měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti [částka] s tím, že měsíční výdaje celé domácnosti činí [částka] (č.l. 23). Žalobkyně netvrdila, že by si údaje uvedené žalovaným jakkoli ověřovala. Soud ji k uvedenému s ohledem na dále popsané závěry nevyzýval.
6. Žalovaný koupil na splátky zboží v ceně [částka], první dvě splátky k [datum] a [datum] měl předepsány na [částka], třetí a čtvrtou splátku na [částka], pátou na [částka], šestou a další až do zesplatnění znovu [částka]; platbami z [datum] ve výši [částka], z [datum] ve výši [částka], ze [datum] ve výši [částka] a z [datum] ve výši [částka] uhradil na dluh do zesplatnění celkem [částka] (splátkový kalendář č.l. 21-22). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem z [datum] (č.l. 28), odeslaným následujícího dne (č.l. 29), aby v důsledku svého prodlení s úhradou závazků splatil celý čerpaný úvěr podle uzavřené smlouvy. Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku o úhradu dluhu (čl. 30-31).
7. Z memoranda žalobkyně „Ověření bonity MLS (maximální limit splátky)“ soud nic podstatného nezjistil (č.l. 26-27).
8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
9. Žalobkyně však nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Majetkovými poměry žalovaného se podle soudu nezabývala dostatečně, resp. z jím vyplněných údajů jej měla [právnická osoba] vyhodnotit jako nikoli úvěruschopného; neměla nijak ověřeny výdaje žalovaného ani tvrzené další příjmy domácnosti, které jedině by snad mohly úvěruschopnost žalovaného podpořit, protože sám od sebe s měsíčním příjmem [částka] úvěruschopný být nemohl (nota bene vyplynula-li z NRKI řada odmítnutých žádostí o úvěr). Jinými slovy, klient daného věku (těsné po nabytí zletilosti) s uvedeným příjmem, žijící u rodičů, evidentně není zatím v životní fázi, kdy by se již samostatně živil. Poskytnout mu tak úvěr a „spoléhat“ přitom na (nijak neověřené) příjmy rodičů, kteří nejsou smluvním partnerem úvěrujícího, není zodpovědným a profesionálním chováním, které od poskytovatelů úvěrů citovaná ustanovení vyžadují. Z uvedeného plyne, že bylo třeba zabývat se veškerými poměry žalovaného podrobněji. Žalobkyně z pohledu soudu neměla dostatek informací, aby mohla úvěruschopnost žalovaného řádně posoudit, resp. měla mít o jeho úvěruschopnosti důvodnou pochybnost, o čemž svědčí i skutečnost, že od počátku nebyl schopen plnit své závazky podle sjednaných podmínek (první platba [datum] namísto [datum] a [datum]).
10. Uzavřenou smlouvu soud proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
11. Žalovaný nárok tedy soud vyhodnotil jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalovaný získal od žalobkyně [částka], z čehož vrátil podle tvrzení žalobkyně, které nezpochybnil, pouze [částka]. Bezdůvodně se tak na úkor žalobkyně obohatil částkou [částka], kterou je povinen vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.
13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť (ne)úspěch účastníků v řízení byl v zásadě totožný.