Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v části požadující zaplacení 36 763,02 Kč s úrokem z prodlení 10 % z částky 37 863,02 Kč od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu 385 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [RČ].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 37 863,02 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o zápůjčce č. [Anonymizováno], uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky obnos 13 000 Kč, za který se zavázala vrátit 23 400 Kč v 60týdenních splátkách po 390 Kč, tj. nejpozději do [datum]. K [datum] se však dostala do prodlení (uhradila pouze 8 400 Kč) a neuhradila ani další dvě splátky, závazek se proto stal splatným k [datum]. Od [datum] byla žalovaná v prodlení s úhradou 15 000 Kč (jistina 8 875,36 Kč, úrok 1 124,64 Kč a odměna za inkaso splátek 5 000 Kč). Původní věřitelce vzniklo také právo na zákonný úrok z prodlení z nesplacené jistiny a na smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky. Smlouvou ze dne [datum] postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku nejprve společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] Kft[Anonymizováno], se sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., reg. č. [Anonymizováno] obchodního rejstříku [Anonymizováno] -[Anonymizováno] -[Anonymizováno] (dále jen „přechodná věřitelka“), která ji následně smlouvou účinnou k [datum] postoupila žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalovaná následně s žalobkyní uzavřela dne [datum] Dohodu o uznání dluhu v celkové výši 41 363,02 Kč, který se zavázala postupně umořovat podle splátkového kalendáře. Jelikož uhradila pouze dvě splátky (celkem 3 500 Kč), žalobkyně zbývající část dluhu 40 863,02 Kč zesplatnila a vyzvala žalovanou k její úhradě do [datum]. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne [datum].
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ač si ji spolu s výzvou k vyjádření a předvoláním k jednání osobně vyzvedla dne [datum]; o zahájeném řízení byla informována také telefonicky dne [datum], kdy pouze potvrdila svou evidenční adresu jako doručovací. Dne [datum] (tj. jeden pracovní den před nařízeným jednáním) kontaktovala žalovaná soud s žádostí o odročení jednání ze [podezřelý výraz] důvodů, neboť je po [Anonymizováno] [Anonymizováno] a není schopna se teď dostavit. Soud tuto omluvu neshledal řádnou ani včasnou, neboť z ní nebylo patrno, jak dlouho má žalovaná udanými [podezřelý výraz] potížemi trpět a proč se tedy omlouvá pouhý jeden pracovní den předem, ani nebyla schopna své tvrzení nijak doložit.
3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalobkyně, která se omluvila, i žalované, která se, ač řádně předvolána dopisem doručeným osobně dne [datum], k jednání bez řádné a včasné omluvy (viz výše) nedostavila.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Původní věřitelka („[právnická osoba] “) s žalovanou podepsaly dne [datum] Smlouvu o zápůjčce č. [Anonymizováno], na základě které obdržela žalovaná toho dne hotovost 13 000 Kč a zavázala se za to vrátit 23 400 Kč v 60týdenních splátkách po 390 Kč, tj. nejpozději do [datum] (č.l. 1416). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z [datum], v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že jejím „zaměstnavatelem“ je Úřad práce v rámci opatrovnictví s příjmem [částka] měsíčně, zatímco její výdaje měly činit 2 000 Kč na nájemném, 200 Kč za telefon, 3 800 Kč na splátky předchozích půjček a 3 000 Kč jako výdaje na domácnost; z toho vyšel disponibilní měsíční příjem 3 800 Kč, tj. maximální týdenní splátky 760 Kč (č.l. 13). Žalovaná uhradila původní věřitelce v souvislosti s uvedenou smlouvou podle tvrzení žalobkyně, které nerozporovala, 8 400 Kč. Smlouvou ze dne [datum] (čl. 17, 20) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou přechodné věřitelce, která ji následně ve výši 41 363,02 Kč smlouvou ze dne [datum], účinnou dne [datum] (č.l. 18-19, 21), převedla žalobkyni, což žalované oznámila dopisem ze dne [datum] (čl. 22), odeslaným [datum] (č.l. 23). Dne [datum] podepsaly účastnice řízení Splátkovou dohodu (č.l. 24) obsahující ujednání o uznání dluhu vyplývající ze smlouvy č. [Anonymizováno] uzavřené s původní věřitelkou co co důvodu a výše 18 245,70 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit podle měsíčního splátkového kalendáře. Poté žalovaná podle tvrzení žalobkyně, které nerozporovala, uhradila ještě 3 500 Kč. Dopisem z [datum] (č.l. 25), odeslaným dne [datum] (č.l. 26), oznámila žalobkyně žalované zesplatnění dluhu ze smlouvy č. [Anonymizováno], který žalovaná podle tohoto dopisu uznala dohodou ze dne [datum] ve výši 41 363,02 Kč, neboť se žalovaná ocitla v prodlení k [datum]; žalobkyně ji proto vyzvala k úhradě dluhu 40 863,02 Kč s úrokem z prodlení nejpozději do [datum]. Dne [datum] odeslala žalobkyně žalované poslední, předžalobní upomínku (čl. 27-28).
6. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím hotovosti žalované měla jí uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené (že by např. zkoumala její dosavadní zadluženost, lustrovala žalovanou v příslušných registrech dlužníků apod.).
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž poměry se řídí zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
10. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, které nijak neověřovala a nezkoumala. Nadto se spokojila s informací, že jediným příjmem žalované jsou dávky z Úřadu práce [částka], které čerpá v rámci opatrovnictví; jejím posláním tedy patrně bylo kromě potřeb svých zabezpečit také další (nejméně jednu) opatrovanou osobu. K těmto výchozím informacím pak mohla původní věřitelka těžko považovat za věrohodný údaj, že měsíční výdaje domácnosti žalované (o kolika osobách?) činí 3 000 Kč. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem neměla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli; resp. měla jich dostatek pro to, aby žalovanou vyhodnotila jako neschopnou sjednaný úvěr splatit. Poskytlali přesto spotřebitelský úvěr, porušila § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.
11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněné ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
12. Na uvedeném posouzení nic nemění ani žalobkyní tvrzené (leč v této konkrétní věci neprokázané) uznání dluhu ve smyslu 2053 o. z. Jednak žalobkyně předložila soudu uznání dluhu týkající se patrně jiné pohledávky, kterou snad vůči žalované eviduje (o čemž pro svou omluvenou nepřítomnost při jednání nemohla být poučena), jednak i kdyby soud měl sjednání takové listiny za prokázané i ve vztahu k projednávanému dluhu, nic by na jeho právním posouzení nezměnila, neboť uznání dluhu ve smyslu 2053 o. z. zakládá pouze vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, s tím, že uznat lze pouze existující dluh. V poměrech spotřebitelských úvěrů je přitom soud povinen z moci úřední zkoumat, zda takový dluh mohl vůbec platně vzniknout; což v projednávané věci neshledal. Spotřebitel se totiž nemůže své ochrany vzdát; jiný výklad uznání dluhu v kontextu spotřebitelských úvěrů by tuto ochranu vyloučil, čímž by zcela pozbyla smyslu. Uznávání dluhů v takovýchto případech vnímá soud jako další způsob vědomého obcházení zákona nepoctivými věřiteli.
13. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaná v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že původní věřitelka přenechala žalované hotovost ve výši 13 000 Kč a žalovaná dosud zaplatila zpět 8 400 Kč a 3 500 Kč, celkem 11 900 Kč. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného dvojího postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou 1 100 Kč, kterou je povinna žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
14. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť neplatnost smlouvy je třeba vnímat jako soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů. Poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vznikne žalobkyni teprve v okamžiku prodlení žalované s úhradou dluhu v nové době splatnosti podle tohoto rozsudku.
15. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; ve věci převážně úspěšné žalované pro její neaktivitu žádné náklady, které by jí měla žalobkyně nahradit, nevznikly.
16. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou výše uvedeného zákona o soudních poplatcích.