Výrok
I. Žaloba o zaplacení 68 507,39 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % z částky 35 668,72 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 689 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 68 507,39 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne [datum] až do výše rámce 77 100 Kč na dobu určitou do [datum]. Žalovaná čerpala na svůj účet č. [č. účtu] postupně 35 000 Kč, neplnila však svůj závazek hradit splátky ve sjednané výši. Žalobkyně proto smlouvu vypověděla, o čemž žalovanou informovala e-mailem dne [datum]; od následujícího dne je žalovaná v prodlení s úhradou celého úvěru. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne [datum].
2. Žalovaná uznala sjednaný závazek a požádala o splátkový kalendář; k jednání se však bez řádné a včasné omluvy nedostavila.
3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
4. Účastnice řízení si prostředky dálkové komunikace potvrdily dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které měla žalovaná za sjednaných smluvních podmínek (úroková sazba 322,295 % ročně, roční procentní sazba nákladů úvěru 1 317,37 %) možnost průběžně čerpat a splácet úvěr do výše limitu 77 100 Kč v době do [datum] (č.l. 10-13, 16-26). Žalovaná čerpala na svůj bankovní účet č. [č. účtu] dne [datum] částku 23 000 Kč a dne [datum] částku 12 000 Kč (č.l. 14). Podle tvrzení žalobkyně, které nezpochybnila, neplnila řádně svůj závazek splácet úvěr (č.l. 15). Emailem z [datum] žalobkyně upomínala žalovanou o úhradu dluhu, se kterou je v prodlení již 91 dní (č.l. 27). Dne [datum] odeslala žalobkyně žalované na jí uvedenou kontaktní adresu předžalobní upomínku (čl. 28-29).
5. Žalobkyně přes písemnou výzvu soudu netvrdila a neprokázala, že by před poskytnutím financí žalované jakkoli ověřovala její úvěruschopnost (k jejím majetkovým poměrům netvrdila nic konkrétního a dokládala pouze vlastní deklaraci o ověřených příjmech a výdajích bez dalších ověřujících důkazů); zejména však netvrdila, kolik žalovaná na sjednaný revolvingový úvěr vrátila (tvrzení o tom, kolik „splatila na jistinu“ vzhledem k právnímu posouzení věci nepostačuje). Z jednání se žalobkyně omluvila, nemohla být proto v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
7. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla ničeho a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.
8. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
9. Na uvedeném posouzení nic nemění ani vyjádření žalované, kterým dluh uznala, neboť uznání dluhu ve smyslu 2053 o. z. zakládá pouze vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, s tím, že uznat lze pouze existující dluh. V poměrech spotřebitelských úvěrů je přitom soud povinen z moci úřední zkoumat, zda takový dluh mohl vůbec platně vzniknout; což v projednávané věci neshledal. Spotřebitel se totiž nemůže své ochrany vzdát; jiný výklad uznání dluhu v kontextu spotřebitelských úvěrů by tuto ochranu vyloučil, čímž by zcela pozbyla smyslu.
10. Žalovaný nárok by tedy bylo možno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pokud by žaloba obsahovala tvrzení, kolik žalovaná na čerpanou částku 35 000 Kč žalobkyni celkem vrátila. Vzhledem k tomu, že pro absenci rozhodného tvrzení nebylo možno vést dokazování k oprávněnému rozsahu žalovaného nároku, oč se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, soud žalobu zcela zamítl.
11. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšné žalované však v řízení žádné náklady nevznikly.
12. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.