Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka], úrokem 11,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však za dobu od [datum] do částky [částka], a úrokem z prodlení 11,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum], na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr [částka], za který se žalovaný zavázal zaplatit úrok 87,68 % ročně ve 42měsíčních splátkách po [částka] (včetně pojištění). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, žalobkyně proto ke dni [datum] úvěr zesplatnila. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný; žaloba mu byla doručena do datové schránky fikcí v souladu s § 47 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. S ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a není-li, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). O probíhajícím řízení byl nadto žalovaný soudem zpraven i prostřednictvím e-mailu; telefonicky se s ním spojit nepodařilo.
3. Soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným si prostředky dálkové komunikace potvrdili dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které bylo téhož dne žalovanému odesláno [částka] na bankovní účet č. [č. účtu], za což sjednali jako odměnu úrok 87,68 % ročně (RPSN 133,08 %); úvěr se žalovaný zavázal splatit v 42měsíčních splátkách po [částka] s pojištěním, z toho [částka] na úvěr (předsmluvní formulář č.l. 34-37, fotokopie OP č.l. 62-63, smlouva o úvěru č.l. 19-21, 8-10, 11-12, oznámení o schválení úvěru č.l. 22, prohlášení klienta č.l. 42-43, informace o pojištění č.l. 24-27, přihláška k pojištění č.l. 15-16, doklad o vyplacení úvěru č.l. 44). Ke svým poměrům žalovaný tvrdil a doložil měsíční příjem ze zaměstnání kolem [částka] (výplatní lístek č.l. 39, 41, 77-78, 82-83, 84); dále uvedl, že je svobodný a žije sám ve vlastním bydlení s měsíčními náklady [částka] na bydlení a [částka] životního minima; jiné závazky neuvedl (hodnocení klienta č.l. 38). Z výsledku výpisu NRKI a SOLUS, které žalobkyně k důkazu nepředložila, si interní metodikou vyhodnotila riziko nesplácení úvěru žalovanou jako nízké (č.l. 45, 18). Žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou podle jejího tvrzení, které nepopřel, celkem [částka]; o zaplacení dlužných splátek byl žalobkyní opakovaně upomínán (karta klienta č.l. 29, výzva k zaplacení č.l. 32, 33), až žalobkyně využila svého smluvního práva a dopisem ze dne [datum] oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala jej k okamžité úhradě dluhu (č.l. 30-31). Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (předžalobní výzva s podacím archem č.l. 28, 17). Z ostatních provedených důkazů soud nic podstatného nezjistil.
4. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
5. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
6. V projednávané věci vyšla žalobkyně z prohlášení žalovaného, které zkoumala pouze po příjmové stránce, neměla však žádné zjištění o jeho skutečných výdajích (ani deklarovaný skutečný náklad na bydlení [částka] neměla nijak ověřen). Stanovení výše výdajů podle životního minima se velmi pravděpodobně realitě nepřibližuje; jeho přednastavení navíc není žádoucí, neboť nenutí spotřebitele činit vlastní úvahu o výši a skladbě svých výdajů a o tom, zda mu umožní sjednávanému závazku dostát. Interní hodnocení žalovaného žalobkyní z databáze NRKI, aniž by byl k důkazů předložen i původní výsledek, ze kterého žalobkyně činila svá zjištění, je bez významu. Zvláštností v tomto případě nadto bylo, že příjem ze zaměstnání nebyl zasílán na účet žalovaného, ale třetí osoby. I to mělo vzbudit pozornost žalobkyně a přimět ji k bližšímu zkoumání skutečných poměrů žalovaného. Doložený příjem nebyl sice zanedbatelné výše, samotná tato informace však nevypovídá nic o schopnosti žalovaného s ním hospodařit. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla dostatek ověřených informací (na výdajové stránce) k vyloučení pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
7. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, musí být věřitel stanovením účinných sankcí dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
8. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně [částka]; podle tvrzení žalobkyně, z něhož soud pro nečinnost žalovaného vychází, jí žalovaný dosud zaplatil zpět [částka]. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou [částka], kterou je povinen vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.
10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla se svým návrhem úspěšná v rozsahu menším než 50 % požadovaného plnění. Právo na náhradu nákladů řízení tedy svědčí žalovanému, kterému však vzhledem k jeho nečinnosti žádné náklady nevznikly.