Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 18. dni v měsíci až do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka], úrokem 12 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však za dobu od [datum] do částky [částka], kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení [částka] a úrokem z prodlení 11,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum], na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr [částka], za který se žalovaný zavázal zaplatit úrok 46,65 % ročně ve 48měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, žalobkyně proto ke dni [datum] úvěr zesplatnila. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač si ji osobně převzal. Poté žalobkyně zaslala návrh účastníků na schválení soudního smíru, který soud usnesením č. j. [spisová značka] ze dne [datum] zamítl a po jeho právní moci ([datum]) pokračoval v řízení (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). Ze stejného důvodu [možný rozpor uzavřené smlouvy s § 86–87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), který soud zkoumá z moci úřední] nevydal soud k návrhu žalobkyně ani rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.).
3. Soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným si prostředky dálkové komunikace potvrdili dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které bylo téhož dne žalovanému odesláno [částka] na bankovní účet č. [č. účtu], za což sjednali jako odměnu úrok 46,65 % ročně (RPSN 58,04 %); úvěr se žalovaný zavázal splatit v 48měsíčních splátkách po [částka] (předsmluvní formulář č.l. 12a-14, fotokopie OP č.l. 37-38, smlouva o úvěru č.l. 2326, 8-10, 12v, oznámení o schválení úvěru č.l. 12, doklad o vyplacení úvěru č.l. 21). Tvrzení o poměrech žalovaného před sjednáním úvěru žalobkyně žádná nepřednesla. Z výpisu z účtu, který měla k dispozici za čtyři předcházející měsíce, vyplynul stabilní záporný zůstatek běžného účtu [částka], obrat činil zhruba [částka] měsíčně (výpis z účtu č.l. 27-34). Z výsledku výpisu NRKI a SOLUS, který žalobkyně k důkazu nepředložila, si interní metodikou vyhodnotila riziko nesplácení úvěru žalovaným jako nízké (č.l. 22, 36). Žalovaný se dostal poprvé do prodlení s třetí splátkou; o zaplacení dlužných splátek byl žalobkyní opakovaně upomínán (karta klienta č.l. 20, výzva k zaplacení č.l. 15-18), až žalobkyně využila svého smluvního práva a dopisem ze dne [datum] oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala jej k okamžité úhradě dluhu (č.l. 19). Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (předžalobní výzva s podacím archem č.l. 35, 11). Podle tvrzení žalobkyně, které nepopřel, uhradil žalovaný žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou celkem [částka].
4. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zmíněného zákona č. 257/2016 Sb. a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
5. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
6. V projednávané věci žalobkyně přes poučení soudu netvrdila konkrétní poměry žalovaného, z nichž pro posouzení jeho úvěruschopnosti vyšla. Interní hodnocení žalovaného žalobkyní z databáze NRKI, aniž by byl k důkazů předložen i původní výsledek, ze kterého žalobkyně činila svá zjištění, je bez významu. Jediné, co žalobkyně v této souvislosti předložila k důkazu, byly čtyři výpisy z účtu žalovaného předcházející sjednání úvěru, podle nichž jeho bankovní účet stabilně vykazoval záporný zůstatek kolem [částka], z čehož podle soudu plyne, že žalovanému nezbývaly prostředky k úhradě nového závazku téměř [částka] měsíčně (resp. minimálně o tom vznikla důvodná pochybnost). Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla dostatek ověřených informací k vyloučení pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
7. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, musí být věřitel stanovením účinných sankcí dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
8. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně [částka]; podle tvrzení žalobkyně, z něhož soud pro nečinnost žalovaného vychází, jí žalovaný dosud zaplatil zpět [částka]. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil přiznanou částkou, kterou je povinen vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
10. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. Žalovaný sice zůstal v řízení nečinný, podle navrženého smíru však projevil připravenost hradit „nový“ závazek v měsíčních splátkách po [částka]; v této části se proto soud navrženého znění smíru přidržel a měsíční splátky uvedené výše (s výhradou ztráty této výhody při prodlení s jedinou splátkou) vyhodnotil jako přiměřené ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
11. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť (ne)úspěch účastníků řízení byl v zásadě totožný.