Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující [částka] s úrokem z prodlení 11,5 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne [datum] až do výše rámce [částka] na dobu určitou do [datum]. Žalovaný čerpal na svůj účet č. [č. účtu] postupně [částka], neplnil však svůj závazek hradit splátky ve sjednané výši. Žalobkyně proto smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala e-mailem dne [datum]; od následujícího dne je žalovaný v prodlení s úhradou celého úvěru. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne [datum].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). Jelikož adresa trvalého pobytu žalovaného je sídlem ohlašovny označené v informačním systému evidence obyvatel jako adresa úřadu, další písemnosti již soud žalovanému doručuje postupem podle § 50m o. s. ř., tj. uložením u soudu a vyvěšením výzvy k jejich vyzvednutí na úřední desce soudu. O probíhajícím řízení byl nadto informován e-mailem. Telefonicky se s ním spojit nepodařilo.
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Účastníci řízení si prostředky dálkové komunikace potvrdili dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které měl žalovaný za sjednaných smluvních podmínek (úroková sazba 0,933 % denně, roční procentní sazba nákladů úvěru 1 492,09 %) možnost průběžně čerpat a splácet úvěr do výše limitu [částka] v době do [datum] (č.l. 9, 1521, 27-29). Učinili tak na základě prohlášení žalovaného, že žije v tříčlenné domácnosti s dvěma příjmy, jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí [částka] (uvedeno ověření k výši [částka]), k měsíčním výdajům uvedl na bydlení [částka], na jiné půjčky [částka], na ostatní výdaje nezbytné [částka] a zbytné [částka]; žalobkyně „vypočítala“ jeho minimální výdaje částkou [částka], s rezervou [částka] tak dospěla k závěru o disponibilním zůstatku [částka] (č.l. 10-14). Žalovaný čerpal na svůj bankovní účet č. [č. účtu] v období od [datum] do [datum] celkem [částka] (č.l. 30). Podle tvrzení žalobkyně, které nezpochybnil, nic z toho nevrátil. Emailem z [datum] žalobkyně upomínala žalovaného o úhradu dluhu, se kterou je v prodlení již 92 dní (č.l. 31). Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému na jím uvedenou kontaktní adresu předžalobní upomínku (čl. 32-33).
5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
6. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Soudu předložila pouze prohlášení žalovaného, jehož deklarovaný příjem údajně ověřovala (což ovšem nedoložila); prověřování výdajové stránky hospodaření žalovaného ani netvrdila. Netvrdila a neprokázala tedy, že by svou povinnost stanovenou § 87 zákona č. 257/2016 Sb. splnila. Soud žalobkyni k doplnění žaloby nevyzýval, neboť jde o opakující se výtku vedoucí k posouzení smlouvy jako neplatné a žalobkyně jako profesionálka v oboru si je tohoto rizika nepochybně vědoma; sama ostatně v návrhu operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.
7. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Kromě toho by úvěrová smlouva byla neplatná i pro astronomickou výši sjednaného příslušenství (RSPN 1 492,09 % oproti běžné hladině RPSN bankovních úvěrů pohybující se okolo 10 %).
8. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně [částka]; podle jejího tvrzení, které nepopřel, nevrátil žalovaný ničeho. Uvedenou částkou se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen ji vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.
10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť ve věci úspěšnějšímu žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.
11. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.