Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem [částka] a [částka], úrokem 12,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úrokem 14,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení [částka] a [částka] a úrokem z prodlení 12,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a 14,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu dvou smluv o spotřebitelském úvěru (č. [hodnota] ze dne [datum] a č. [hodnota] ze dne [datum]), uzavřených mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Těmito smlouvami získal žalovaný od původní věřitelky úvěry [částka] a [částka]; za první se zavázal vrátit [částka] v 78týdenních splátkách po [částka], tj. nejpozději do [datum], za druhý se zavázal vrátit [částka] v 78týdenních splátkách po [částka], tj. nejpozději do [datum]. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacené jistiny [částka] a [částka] spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovanými i běžícími úroky z úvěru a z prodlení. Smlouvou účinnou dne [datum] postoupila původní věřitelka uvedené pohledávky žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku žalobkyně žalovanému odeslala.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). Jelikož adresa trvalého pobytu žalovaného je sídlem ohlašovny označené v informačním systému evidence obyvatel jako adresa úřadu, další písemnosti již soud žalovanému doručuje postupem podle § 50m o. s. ř., tj. uložením u soudu a vyvěšením výzvy k jejich vyzvednutí na úřední desce soudu. O probíhajícím řízení byl nadto informován e-mailem. Telefonicky se s ním spojit nepodařilo.
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Soud zjistil následující skutkový stav:
5. Původní věřitelka („[Anonymizováno] “) s žalovaným podepsali dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost [částka] a zavázal se za to vrátit [částka] v 78týdenních splátkách po [částka] (RPSN 147,18 %), tj. nejpozději do [datum] (č.l. 20-21). Učinili tak na základě žádosti žalovaného z téhož dne (č.l. 17), v níž uvedl, že žije v nájmu, je rozvedený a vyživuje dvě osoby; je OSVČ s čistým měsíčním příjmem [částka] (k čemuž doložil daňové přiznání za rok 2022 č.l. 18-19), další čistý příjem domácnosti měl činit [částka], interní splátky žadatele činily [částka] a jiné jeho odhadované výdaje činily [částka]. Podle tvrzení žalobkyně, které nepopřel, na tento úvěr zaplatil [částka].
6. Předtím ještě původní věřitelka („[Anonymizováno] “) s žalovaným podepsali dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost [částka] a zavázal se za to vrátit [částka] v 78týdenních splátkách po [částka] (RPSN 142,48 %), tj. nejpozději do [datum] (č.l. 24-25). Učinili tak na základě žádosti žalovaného z téhož dne (č.l. 23), v níž uvedl, že žije v nájmu, je rozvedený; je OSVČ s čistým měsíčním příjmem [částka] (k čemuž podle ruční poznámky doložil daňové přiznání za rok [Anonymizováno]), další čistý příjem domácnosti měl činit [částka], interní splátky žadatele činily [částka] a jiné jeho odhadované výdaje činily [částka]. Podle tvrzení žalobkyně, které nepopřel, na tento úvěr zaplatil [částka].
7. Smlouvou ze dne [datum], účinnou téhož dne, postoupila původní věřitelka obě pohledávky za žalovaným žalobkyni (č.l. 27-32), což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum] (č.l. 33), odeslaným [datum] (č.l. 34). Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (č.l. 35-37).
8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v prvním případě do [datum], ve druhém do [datum] (dále jen „o. z.“) – beze změny aplikovaných ustanovení.
9. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Vyšla pouze z prohlášení žalovaného, jehož již jen deklarovaný příjem byl velmi nízký (13 až [částka] měsíčně), aniž by současně zaznělo, jaký je například výdaj na nájemní bydlení, či na dvě vyživované osoby (jak zaznělo v druhé žádosti). Vycházela-li původní věřitelka mimo jiné z druhého deklarovaného příjmu domácnosti, tento neměla jednak nijak ověřený (nic takového žalobkyně netvrdila), a jednak chodu celé domácnosti těžko mohl odpovídat deklarovaný měsíční výdaj celkové výše [částka] (nad rámec splátek dosavadních půjček). Původní věřitelka tedy měla informaci o velmi nízkém měsíčním příjmu a neměla žádné informace o skladbě výdajů a schopnosti žalovaného se svým příjmem hospodařit. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla původní věřitelka ani v jednom z posuzovaných případů dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému na hotovosti celkem [částka] a žalovaný jí dosud zaplatil zpět pouze [částka]. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou [částka], kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.
13. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.
14. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.