Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 523,58 Kč− se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 953,44 Kč od [datum] do zaplacení− s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 437,29 Kč,− s úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 4 353,44 Kč od [datum] do zaplacení− s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 259,42 Kč,a to vše do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 089 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], , tituly za jménem
Odůvodnění
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky shora uvedené ve výroku I. tohoto rozhodnutí s příslušenstvím představující úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že pohledávka vyplývající z níže uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany společnosti [právnická osoba], IČ [IČO], postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. V doplnění ze dne [datum] č. l. 53 žalobkyně po výzvě soudu doplnila skutková tvrzení, jakým způsobem prověřila úvěruschopnost žalované.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, žaloba, vz. 69 (výzva, vyjádřit k žalobě) a vz. 73 bylo žalované doručeno do datové schránky dne [datum]. Doplnění žaloby dne [datum].
3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (vz. 73) vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovanou poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaná se nevyjádřila. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.
4. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
5. Podle ust. § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ust. § 2396 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
11. Skutková zjištění a právní závěry: Pohledávka vyplývající z níže uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany právního předchůdce žalobkyně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne [datum], odeslaným [datum]. Tímto je založena aktivní legitimace žalobkyně v řízení.
12. Právní závěr k posouzení úvěru schopnosti žalované. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do [datum] navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do [datum]). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne [datum] rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti, a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od [datum] ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
13. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel, [právnická osoba], jako poskytovatel úvěru, v tomto případě splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Při posouzení úvěruschopnosti vzal původní věřitel v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (ověření závazků žalované v bankovním i nebankovním registru klientských informací), dále zkoumal transakce na bankovním účtu žalované, k tomu měl k dispozici výpis z účtu žalované za období od [datum] do [datum]. Po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovanou uzavřena smlouva o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, se kterým se soud ztotožňuje, že na základě zjištěných informací nebyl důvod pochybovat o schopnosti žalované úvěr splácet.
14. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitel postupoval dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně posoudil úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná Smlouva o úvěru ze dne [datum] platně uzavřena.
15. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] na základě, které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované možnost opakovaně čerpat peněžní prostředky do výše 30 000 Kč, a to bezhotovostně na bankovní účet. v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Byla sjednána roční úroková sazba ve výši 54 %, žalovaná se zavázala úvěr splácet každý měsíc minimální měsíční platbou, vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb měla být žalovaná informována prostřednictvím rozpisu plateb dostupného na online účtu. Jelikož žalovaná neplnila podmínky smlouvy, když nesplácela úvěr tak, jak bylo ujednáno, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila, a to k [datum]. Dlužná jistina k tomuto dni činila 4 353,44 Kč, dlužný poplatek 600 Kč, dlužný úrok 7 570,14 Kč, celkem tedy 12 523,58 Kč. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně byl listinnými důkazy prokázán, žalobkyně má na uvedenou částku nárok v souladu s ustanoveními občanského zákoníku a smluvními ujednáními. Soud tedy žalobě vyhověl, a to i co do příslušenství, kdy žalobkyně požadovala úrok ve výši 25,23 % ročně, tedy nižší, než byla sjednána ve smlouvě, tato výše není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Nárok na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, a současně odeslala žalované na poslední známou adresu předžalobní výzvu, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši žalobkyní požadované. Náklady řízení 2 089 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), neboť se jedná o formulářovou žalobu podávanou žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně shodných věcech, přičemž předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč. Žalobkyni tak náleží odměna ve výši 3 x 200 Kč dle § 14b odst. 1 a.t. za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzvu k plnění, náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Výrok II. tohoto rozhodnutí.
17. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.
18. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.