Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení,a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 3 607,13 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 030 Kč, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9 142,40 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokátky
Odůvodnění
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí. V žalobě tvrdila, že pohledávka vznikla na základě Smlouvy o úvěru č. [hodnota] mezi žalobkyní a žalovanou uzavřené dne [datum] distančním způsobem, kdy se žalovaná nejprve zaregistrovala n stránkách žalobkyně. Žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč.
2. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne [datum], č. j. [spisová značka] soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované a uvedení, jakou částku žalovaná na dluh ke dni podání zprávy zaplatila. Na výzvu žalobkyně reagovala písemným podáním ze dne [datum] ř. l. 88, ve kterém odkázala na soudní judikaturu, judikaturu Soudního dvora. Skutková tvrzení žalobkyně tak byla v rovině obecné teorie. K doplnění předložila výpisy z účtu žalované č. l. [Anonymizováno] -[Anonymizováno] za období [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] /[Anonymizováno], [Anonymizováno] /[Anonymizováno], informace z [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] + č. l. [Anonymizováno].
3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalované doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou dle ust. § 49 o. s. ř. dne [datum].
4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (vz. 73) vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaná se nevyjádřila. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.
5. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
7. Posouzení úvěruschopnosti žalované. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne [datum] rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.
8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 obč. z. ve spojení s ustanovením § 588 obč. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).
9. Žalobkyně skutková tvrzení a důkazy k prokázání skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, pouze v rovině teoretického tvrzení ve vztahu k základním zásadám civilního procesu, které je sporným řízení, dále ke vztahu k povinnostem žalované ve sporném řízení (jako žadatelce o úvěr). Dle názoru soudu tak žalobkyně s dostatečnou obezřetností a náležitou péčí neposoudila úvěruschopnost žalované. Za tohoto stavu soud tedy shledal uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou. V neplatné smlouvě nelze sjednat tedy žádné další nároky, včetně úroků, smluvní pokuty. Nárok žalobkyně byl tak posouzen z titulu bezdůvodného obohacení.
10. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/[PSČ obec]. občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Skutkový stav a právní závěry: Z předložených dokladů o provedení plateb zjistil soud, že žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč na účet žalované (doklad č. l. 26). V průběhu řízení žalovaná netvrdila, ani neprokázala, že by jí nebyla částka žalobkyní vyplacená. Že by na dlužnou částku plnila jakoukoliv částku. Plnění žalobkyně tak bylo bez právního titulu a tím žalobkyni vzniklo právo požadovat poskytnutou částku ve výši 15 000 Kč. Za tohoto stavu soud proto žalobě vyhověl v části poskytnuté finanční hotovosti ve výši 15 000 Kč (výrok I. tohoto rozhodnutí) a ve zbývajících nárocích byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (výrok II. tohoto rozhodnutí).
12. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v prodlení s vrácením dlužné částky ve výši 28 500 Kč, soud dospěl k závěru, že je spravedlivé, aby žalovaná zaplatila žalobkyni zákonné úroky z prodlení z této dlužné částky.
14. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná v celé jistině, neúspěšná pouze v příslušenství a smluvní pokutě proto soud má za to, že jsou dány důvody a je spravedlivé, aby žalovaná zaplatila žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 866 Kč. Dále odměně advokáta ve výši 1 980 Kč za jeden úkon právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za 3 úkony, a to přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní upomínky, 3 x RP ve výši á 300 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, 21 % DPH, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení ve výši 9 142,40 Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele dle ust. § 150 o. s. ř. soudem nebyly zjištěny tak, aby soud nepřiznal výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti některému z účastníků. Výrok III. tohoto rozhodnutí.
15. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.
16. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.