Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 100 787,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 100 787,95 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek ve výši 1 008 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 100 787,95 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 21. 12. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., dříve [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. (dále jen „původní věřitelka“), a žalovanou. Původní věřitelka poskytla žalované revolvingový úvěr a žalovaná se jej zavázala vrátit do 21. 4. 2025 spolu s úrokem. Původní věřitelka posoudila úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby jí byla ponechána rezerva 10 %, nejméně však 4 860 Kč. Žalovaná byla lustrována v databázi ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, CRKI, EUCB. Žalovaná čerpala celkem 227 902 Kč a uhradila 526 036 Kč. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny 73 000,67 Kč, účelně vynaložených nákladů 750 Kč (3× 250 Kč) dle čl. VI odst. 1 písm. a) smlouvy a z úroku za období čerpání úvěru 27 037,28 Kč dle čl. II odst. 4 smlouvy. Původní věřitelka poté postoupila pohledávku na žalobkyni postupní smlouvou ze dne 27. 1. 2020. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku dne 15. 5. 2025.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlas žalované předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná si dne 21. 12. 2017 elektronickými prostředky potvrdily smlouvu o revolvingovém úvěru, kterou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr do výše 35 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit a zaplatit úroky a poplatky (viz smlouva o revolvingovém úvěru na č. l. 19-20). Smlouva nebyla podepsána. Dodatky ze dne 3. 8. 2021 a 28. 8. 2023 došlo k navýšení úvěrového limitu na 73 500 Kč (viz dodatky na č. l. 21-22). Původní věřitelka při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy vyšla ze sdělení žalované, že má příjem ze zaměstnání na plný úvazek 28 000 Kč, žije s rodiči v domácnosti o 3 lidech, nemá děti a její měsíční náklady činí 10 000 Kč (viz application details na č. l. 23). Původní věřitelka takto poskytla žalované 227 902 Kč a žalovaná dosud uhradila 526 036 Kč (viz data from ledger na č. l. 70-72). Původní věřitelka s žalobkyní uzavřely smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla i pohledávka za žalovanou (viz smlouva na opakovaném postoupení pohledávek na č. l. 73, dodatek č. [hodnota] ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na č. l. 15 vč. seznamu pohledávek na č. l. 74-75). Dne 15. 5. 2025 odeslala žalobkyně žalované na její adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel oznámení o postoupení pohledávek a předžalobní upomínku (viz oznámení o postoupení na č. l. 76, předžalobní upomínka č. l. 76 verte a podací lístek na č. l. 77).
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 21. 12. 2017 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
11. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru12. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla původní věřitelka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.13. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]).14. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]). Úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona o spotřebitelském úvěru sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy.15. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti, a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.16. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. V projednávané věci žalobkyně uvedla pouze, že původní věřitelka vyhodnotila úvěruschopnost výpočtem na základě tvrzení žalované, úvěrové historie a lustrací v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, CRKI, EUCB. Z žádosti o úvěr (application details) vyplývá, že se původní věřitelka spokojila se sdělením žalovaná o jejích příjmech a výdaje zaznamenala toliko paušálně částkou 10 000 Kč. Příjmy a výdaje nijak neověřila. Žalobkyně dále soudu nedoložila žádné doklady o lustraci ve výše uvedených databázích. Původní věřitelka tedy příjmy a výdaje žalované ve skutečnosti nezkoumala a spokojila se toliko s formálním zaznamenáním nepodložených údajů. O schopnosti žalované hradit splátky úvěru tedy bylo možno pochybovat.17. Uzavřenou smlouvu soud skutečně hledal absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 o. z.18. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2991 odst. 1 o. z. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 o. z. Z předložených listin soud zjistil, že původní věřitelka poskytla žalované částku 227 902 Kč a žalovaná dosud uhradila 526 036 Kč. Z toho vyplývá, že žalovaná již zaplatila více, než o kolik se bezdůvodně obohatila. Soud proto žalobu zcela zamítl (výrok I. rozsudku). Nutno dodat, že žalobkyně již v žalobě sama navrhla, aby v případě, že nebude mít soud požadovaný nárok za prokázaný, přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení.19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch, ale žádné náklady jí nevznikly.20. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok III).