Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 590,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení částky 17 137,41 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % z částky 11 965,50 Kč od 14. 5. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži na soudním poplatku za žalobu 257 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 25 728,13 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 7. 12. 2023 distančním způsobem na adrese www.[Anonymizováno].[Anonymizováno], na jejímž základě měl žalovaný možnost čerpat úvěr do limitu 71 900 Kč s měsíční splátkou počínaje 6. 1. 2024 a koncem kreditového rámce do 28. 5. 2025. Bezhotovostním převodem na účet č. [č. účtu] převedla žalobkyně žalovanému 8 000 Kč dne 7. 12. 2023 a 3 414 Kč dne 17. 1. 2024. Žalovaný si rovněž zvolil volitelné služby „Presto“ za poplatek 330 Kč a informační SMS servis za poplatek 57,60 Kč. Žalovaný splatil celkem 2 823,28 Kč, z toho na jistinu částku 14,33 Kč. Pro prodlení žalovaného žalobkyně smlouvu vypověděla, což žalovanému oznámila e-mailem ze dne 13. 5. 2024. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu jistiny ve výši 11 933,63 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 217,27 Kč, smluvního úroku 13 379,93 Kč a poplatku za službu „Presto“ 319,80 Kč a poplatku za informační SMS servis 28,80 Kč. Spolu s žalovanou částkou žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 11 965,5 Kč od 14. 5. 2024 do zaplacení, a dále smluvní pokutu z prodlení 0,1 % denně, vyčíslenou od 11. 2. 2024 do 11. 5. 2024 ve výši 382,70 Kč. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 10. 9. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Dne 5. 9. 2023 si účastníci prostředky dálkové komunikace potvrdili smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (viz č.l. 16-18), na základě které měl žalovaný možnost čerpat úvěr až 71 900 Kč s měsíčními splátkami a koncem kreditního rámce do 28. 5. 2025. K poměrům žalovaného před sjednáním smlouvy žalobkyně zjistila, že jeho čistý měsíční příjem podle výpisu z účtu činí 33 680 Kč (oproti deklarovaným 30 000 Kč), žije v jednočlenné domácnosti; mezi výdaji žalovaný uvedl 3 500 Kč měsíčně na bydlení, další nezbytné výdaje činily 2 500 Kč, výdaje na splátky půjček 0 Kč (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]. na č.l. 29, viz výpis z účtu č.l. 49). Žalovaný čerpal dne 7. 12. 2023 převodem na účet č. [č. účtu] částku 8 000 Kč a dne 17. 1. 2024 částku 3 414 Kč (viz přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli na č.l. 32); žalovaný uhradil žalobkyni částku 2 823,28 Kč (viz č.l. 48). Výpověď smlouvy pro prodlení s úhradou dluhu oznámila žalobkyně žalovanému e-mailem ze dne 13. 5. 2024, kterým ho vyzvala k doplacení okamžitě splatných 25 903,13 Kč (viz č.l. 37). Dopisem ze dne 10. 9. 2024 (viz výzva k úhradě před podáním žaloby č.l. 38), odeslaným téhož dne (viz č.l. 39) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.
5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o. z.“).
6. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud tedy na tomto místě přistoupil k posouzení toho, zda žalobkyně splnila před uzavřením předmětné smlouvy povinnost uloženou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda s řádnou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně k tomuto sdělila, že zjišťovala informace o finanční a osobní situaci žalovaného a tyto byly zaznamenány ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]. Žalobkyně mj. zjistila, že žalovaný žije sám, jeho čistý měsíční příjem podle výpisu z účtu činí 33 680 Kč, žalovaný uvedl částku 30 000 Kč. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného na bydlení činí 3 500 Kč, další nezbytné výdaje částku 2 500 Kč, výdaje na půjčky má žalovaný ve výši 0 Kč. Žalobkyně vypočetla, že výdaje žalovaného činily 7 860 Kč, rezervu pro výdaje stanovila na částku 500 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že příjem žalovaného ověřila z výpisu z účtu za období od 1. 10. 2023 do 31. 10. 2023, který soudu doložila. Dále tvrdila, že nahlédla do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, registru neplatných dokladů MVČR, registru TelcoScore, registru hledaných osob PČR, registru politicky aktivních osob, provedla kontrolu platnosti adresy a nahlédla do sankčních seznamů. K tomu však ničeho nedoložila. Žalobkyně již v žalobě navrhla, aby v případě, že nebude mít soud požadovaný nárok za prokázaný, přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení.
7. Podle soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]).
9. Tvrzení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou schopny dostát požadavkům uvedeným shora. Žalobkyně zjišťovala příjmy a výdaje žalovaného pouze na základě prohlášení uvedených žalovaným, která však zkoumala pouze povrchně. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti doložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]. viz č.l. 29 a výpis z účtu žalovaného za měsíc říjen 2023 viz č.l. 49-50. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného pouze z výpisu z účtu za jediný měsíc, z nějž však vyplývá pouze to, že si žalovaný vložil prostřednictvím bankomatu na účet částku 30 000 Kč a dále několik menších částek, jejichž původ je neznámý. Z výpisu z účtu za pouhý jeden měsíc však nelze ověřit, jaké jsou pravidelné příjmy žalovaného. Naopak z výpisu z účtu vyplývá, že žalovaný splácí hned několik dalších půjček, které v žádosti o úvěr neuvedl a žalobkyně zjevně jeho dluhovou zatíženost a platební morálku nijak nezjišťovala a neověřovala. Žalobkyně také neověřovala další výdaje žalovaného, tj. náklady na bydlení (včetně energií), základní výdaje na živobytí apod., a vyšla pouze z tvrzení žalovaného. O schopnosti žalovaného hradit splátky úvěru tedy zcela jistě bylo možno pochybovat.
10. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila, považuje soud smlouvu uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Pro doplnění soud dodává, že i v kontextu rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci [Anonymizováno] -[Anonymizováno] /[Anonymizováno] [Anonymizováno] -[Anonymizováno] proti [Anonymizováno], je povinností soudu zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení následek, tedy absolutní neplatnost smlouvy.
11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč dne 7. 12. 2023 a ve výši 3 414 Kč dne 17. 1. 2024. Dle tvrzení žalobkyně jí žalovaný na dluh uhradil pouze částku ve výši 2 823,28 Kč, což žalovaný rovněž nezpochybnil. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 8 590,72 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text ‚v době přiměřené jeho možnostem‘ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
13. Výrok III. o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšnější byl v tomto řízení žalovaný, kterému vzhledem k nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.
14. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí 1 287 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 030 Kč, zbývá tedy doplatit 257 Kč (výrok IV. rozsudku).