Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

8 C 5/2024

Soud: Okresní soud v KroměřížiDatum rozhodnutí: 30. 8. 2024Č. j.: 8 C 5/2024-79Samosoudkyně: Hana ZavadilováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 5. 3. 2026Předmět řízení: zaplacení 375 443,27 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSKM:2024:8.C.5.2024.1
insolvencenáhrada nákladůbezdůvodné obohacenídoručováníneplatnost smlouvylhůtysmlouva o úvěrunáklady řízení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (7) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 218 186,16 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 157 257,11 Kč s kapitalizovaným úrokem vevýši 15 692,76 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 25 117,28 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 388 436,03 Kč od 4. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 375 443,27 Kč s úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2019 uzavřené mezi účastníky. Touto smlouvou získal žalovaný od žalobkyně úvěr 500 000 Kč, který se zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 7 231,88 Kč včetně pojištění schopnosti splácet. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 375 443, 27 Kč spolu s neuhrazenými poplatky, kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, zvolil si doručovací adresu evidovanou v sytému evidence obyvatel, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na doručovací adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese či zvolené adrese pro doručování, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 21. 8. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, konsolidace půjček, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr v celkové výši 500 000 Kč. Úvěr byl poskytnut z části k účelu úhrady dosavadních dluhů. Žalobkyně a žalovaný se v čl. III úvěrové smlouvy dohodli, že žalobkyně částku ve výši 425 156,22 Kč uhradí na úvěrový účet žalovaného č. [č. účtu], částku ve výši 10 000 Kč na úhradu kontokorentního úvěru žalovaného na účtu č. [č. účtu] a zbylou částku neúčelově na běžný účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 120 splátkách ve výši 6 579,88 Kč (viz. smlouva o úvěru č.l. 13-15). Strany uzavřely úvěrovou smlouvu na základě písemné žádosti žalovaného ze dne 21. 8. 2019, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že má družku, bydlí ve vlastním domě/bytě, kam se nastěhoval 8. 5. 1996, je zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou od 3. 9. 2018 do 2. 12. 2019 u společnosti [právnická osoba]. na pozici dělník/řemeslník s průměrným čistým měsíčním příjmem 22 164 Kč. Uvedl, že celkový příjem domácnosti je 50 000 Kč z jednoho zdroje příjmu, nevyživuje žádné další osoby. Výdaje své, případně celé domácnosti, žalovaný v žádosti neuvedl. K současným závazkům uvedl dva dluhy u žalobkyně, a to ve výši 425 156,22 Kč a kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč (viz žádost o úvěr čl. 11). K ověření příjmu žalovaného měla žalobkyně k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za období od března 2019 do srpna 2019 (viz čl. 20-24). Žalobkyně dále lustrovala zjišťovala existenci jeho závazků – externí splátky zjistila u jednoho úvěru ve výši 350 Kč měsíčně, interně neevidovala u žalovaného žádné splátky než ty, které se týkaly úvěrů, jež měl žalovaný poskytnutým úvěrem konsolidovat. Výdaje žalovaného vypočetla žalobkyně matematickým modelem za využití výdajů uvedených žalovaným v žádosti (0 Kč) a částky životního minima a částky normativních nákladů na bydlení. Na projednávaný úvěr žalovaný žalobkyni uhradil celkem 281 813,84 Kč (viz vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti čl. 73-74, platební historie č.l. 71-73). Dne 21. 7. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému oznámení o prohlášení úvěru za splatný (viz č.l. 40-41) a následně odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel předžalobní upomínku ze dne 6. 12. 2024 (viz předžalobní upomínka čl. 47).

5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

6. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]).

8. V projednávané věci žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně zjišťování poměrů žalovaného pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti pouze zčásti (po příjmové, nikoli výdajové stránce). Žalobkyni nelze upřít, že ověřila příjem žalovaného i jeho splátkovou zatíženost, částečně zjišťovala sociální situaci žalovaného (má družku, žije ve vlastní nemovitosti), však výdaje žalovaného mimo již zmíněné splátky, např. náklady na bydlení, nezjistila vůbec, stejně jako skutečnost, s kým v domácnosti žije. Výdaje na živobytí a na bydlení určila matematickým modelem za využití částky životního minima a normativních nákladů na bydlení. Podíl klienta na nákladech na bydlení si žalobkyně (zřejmě sama) určila ve výši 44,33 % (žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má nezbytné měsíční náklady 0 Kč). Takto zjišťované informace o výdajích žalovaného však nemají odraz ani v žádosti o úvěr (která je nadto v části příjmů vnitřně rozporná – příjem žalovaného neodpovídá uvedenému příjmu domácnosti při počtu příjmů 1) v ani ve výpisech z běžného účtu žalovaného, které žalobkyně k žalobě přiložila. Z výpisu z účtu žalovaného lze nepochybně ověřit příjem žalovaného, nikoli však jeho nezbytné měsíční výdaje jako např. výdaje na bydlení, jelikož takovou položku neobsahují. Většina plateb žalovaného zřetelná z výpisu z běžného účtu se týká drobných nákupů potravin a spotřebního zboží. Žalovaný přitom i při bydlení ve vlastní nemovitosti náklady na bydlení nepochybně vynakládat musí. Žalobkyně však tyto náklady nezjišťovala a spokojila se s matematickým modelem, který nezohledňuje individuální situaci žadatele. Z (neúplných) informací, které měla k dispozici, tak nemohla zodpovědně vyhodnotit, že by žalovaný s jediným příjmem a (byť nízkou) splátkou dalšího závazku (bez zjištění zejména výše nákladů na bydlení a domácnost, počet spolužijících osob) byl schopen unést výdaj dalšího úvěru relativně vysokou splátkou v poměru k jedinému příjmu žalovaného. Poskytla-li žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši 500 000 Kč a žalovaný jí dosud zaplatil zpět 281 813,84 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 218 186,16 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.

11. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci nezodpovědných poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v doběžalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nárok na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, neboť úspěšnější byl v řízení žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevynikly. Soud při posuzování úspěchu ve věci vzal v potaz žalobkyní požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací