Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 9 143,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 708,85 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 409,14 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 695,70 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,00 % ročně z částky 5 431,38 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 13 843,99 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne 24. 11. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky hotovost ve výši 6 000 Kč, za kterou se zavázala vrátit celkem 11 144 Kč ve 14měsíčních splátkách po 796 Kč. Zaplatila však pouze 1 300 Kč. Den následující po dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dne 25. 1. 2023 se dostala do prodlení; žalovaná částka představuje jistinu ve výši 13 843,99 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 708,85 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 409,14 Kč. Dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 695,70 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 8 % ročně z částky 5 431,38 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení. Smlouvou účinnou dne 7. 8. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne 2. 11. 2023.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Původní věřitelka s žalovanou podepsaly dne 24. 11. 2021 smlouvu o úvěru č. [hodnota] ve výši 6 000 Kč, který žalovaná ihned čerpala hotovostně a zavázala se za něj vrátit 11 144 Kč ve 14měsíčních splátkách po 796 Kč (viz smlouva o úvěru čl. 14). Učinily tak na základě žádosti žalované (viz žádost o úvěr čl. 38), která ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedla, že je svobodná, má vyživovací povinnost k jednomu dítěti, je na mateřské/rodičovské dovolené, její jediný měsíční příjem představuje rodičovský příspěvek ve výši 8 700 Kč (čl. 37), bydlí u rodičů. Ke skladbě měsíčních výdajů žalovaná uvedla 4 320 Kč na bydlení a energie a 3 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady (viz žádost o úvěr čl. 38). Žalovaná původní věřitelce doložila v kopii příjem v podobě rodičovského příspěvku ve výši 8 700 Kč (oznámení o změně výše dávky č.l. 37) a dalších dávek státní sociální podpory (čl. 36). Žalovaná se dostala do prodlení. Ke dni splatnosti poslední předepsané splátky uhradila podle tvrzení žalobkyně pouze 1 300 Kč (čl. 16). Smlouvou o postoupení pohledávek účinnou dne 7. 8. 2023 (čl. 17) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 20), což žalované oznámila dopisem ze dne 15. 8. 2023 (čl. 23). Dne 2. 11. 2023 odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 24, 25).
6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).
7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
9. V projednávané věci vyšla původní věřitelka z prohlášení žalované, které zkoumala pouze povrchně. Měla sice ověřen příjem žalované představující rodičovský příspěvek ve výši 8 700 Kč, ale již dále neověřovala skutečné výdaje (zejména výdaje na bydlení) a dluhovou zatíženost žalované, tedy žádné z informací nezbytných pro posouzení úvěruschopnosti. Soudu k posouzení úvěruschopnosti doložila pouze žádost o úvěr, oznámení [právnická osoba] o změně výše dávky státní sociální podpory a jeden printscreen příchozí položky na účtu, z nějž vyplývá příjem žalované v podobě dávek státní sociální podpory (příspěvek na dítě, rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení). Ačkoli žalobkyně v žalobě tvrdila, že původní věřitelka měla v době posuzování žádosti žalované k dispozici další podklady (kupř. výpis z účtu žalované), soudu je ani přes opakovanou výzvu nepředložila. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že její právní předchůdkyni byly předloženy dokumenty k ověření měsíčních příjmů a výdajů, aniž by vůbec uvedla, o které dokumenty se jednalo a z jakého důvodu jimi žalobkyně nyní nedisponuje. Z výše uvedeného je zřejmé, že původní věřitelka výdaje žalované vůbec neověřovala. Z žalovanou předložených dokladů je přitom zjevné, že její příjmy tvořily pouze dávky státní sociální podpory, z nichž měla dále uživit nezletilé dítě. Je proto evidentní, že s ohledem na zjištěné příjmy žalované je splátka úvěru ve výši 796 Kč měsíčně zásadní výdajovou položkou. Jelikož původní věřitelka vůbec neověřovala výdaje žalované, nemohla mít vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Poskytla-li přesto původní věřitelka spotřebitelský úvěr, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaná v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že původní věřitelka přenechala žalované hotovost ve výši 6 000 Kč a žalovaná jí dosud zaplatila zpět 1 300 Kč. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou 4 700 Kč, kterou je povinna žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
13. Výrok III o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšnější byla v tomto řízení žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly.