14 C 138/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 28 383,39 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11.8.2021 smlouvu o úvěru číslo [číslo úvěrové smlouvy], jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 101 000 Kč na úvěrový účet žalovaného, a žalovaný se zavázal vrátil tyto peněžní prostředky v měsíčních anuitních splátkách po 3 069 Kč vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, počínaje 15.9.2021. K čerpání úvěru došlo bezhotovostně, a to po posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil řádně a včas, úvěr byl proto prohlášen za okamžitě splatný. Žalobkyně žalovaného upomínala, naposledy předžalobní výzvou před podáním žaloby.

2. V projednávané věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je rumunský státní občan. Soud proto nejprve zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, jakož i otázku rozhodného práva, a dospěl k závěru, že se stal příslušným k projednání a rozhodnutí věci podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a), když smlouva o právní pomoci v občanských věcech mezi Českou republikou a Rumunskem zveřejněná jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 1/1996 Sb., na projednávanou věc nedopadá. Pravomoc českého soudu vyplývá z čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I, a to s ohledem na místo sjednání a sjednané místo splnění závazku, které se nachází v členském státě EU, konkrétně na území České republiky. Následně soud zkoumal otázku rozhodného práva, přičemž na základě pravidel pro určení rozhodného práva stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dospěl k závěru, že rozhodným je právo české, neboť podle čl. 6 nařízení je rozhodným právem pro smluvní závazkové vztahy, které vznikají ze spotřebitelských smluv, právo země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Vzhledem k tomu, že k žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště na území České republiky, a žalobkyně provozuje svou činnost rovněž na území České republiky, je rozhodným právem právo české.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena.

4. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl účastníky označené důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:Z žádosti o poskytnutí úvěru (č.l. 38) vyplynulo, že žalovaný požádal o neúčelový úvěr/konsolidace ve výši 101 000 Kč se způsobem čerpání na účet žadatele, číslo účtu [č. účtu], s rozložením splátek do 36měsíčních plateb. Ke své osobě uvedl, že je zaměstnán s měsíčním čistým příjmem 24 158 Kč s pravidelnými měsíčními výdaji bez splátek úvěrů ve výši 1 500 Kč a měsíčními výdaji na splátky úvěrů ve výši 2 662 Kč. Uvedl, že je ženatý, žije v tříčlenné domácnosti v nájemním bytě a zabezpečuje jedno nezaopatřené dítě. Dokument je formulářovým vzorem poskytovatele úvěru, v němž je mimo jiné uvedeno, že poskytovatel úvěru vychází při doložení příjmů z historie běžného účtu v ČSOB, je-li ze strany ČSOB vyžadováno.Z předsmluvních informací (č.l. 40-44) soud z hlediska osobních a majetkových poměrů žalovaného nezjistil ničeho, s výjimkou obecných informací o poskytovaném spotřebitelském úvěru.Z interních šetření poskytovatele úvěru (č.l. 44) a potvrzení o přechodném pobytu (č.l. 45) vyplynulo, že žalovaný je daňovým rezidentem v České republice a na území České republiky pobývá na základě povolení k přechodnému pobytu s tím, že doba platnosti pobytového oprávnění z důkazu nevyplynula.Z pracovní smlouvy ze dne 1.11.2018 (č.l. 46) soud zjistil, že žalovaný byl od 1.11.2018 zaměstnán na u společnosti [právnická osoba] na hlavní pracovní poměr na pozici technik inženýringu testování; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, základní mzda ve výši 24 500 Kč měsíčně.Z interních šetření (č.l. 102107) soud zjistil, že byla zjišťována zadluženost žalovaného s tím, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr byl úvěrově zatížen splátkami ve výši 2 662 Kč.Z úvěrové smlouvy č. [číslo úvěrové smlouvy], včetně jejích příloh (obchodních podmínek spotřebitelských úvěrů, sazebníku pro fyzické osoby - občany), má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyně dne 11.8.2021 smlouvu o úvěru. Sjednáno bylo poskytnutí úvěru na účet žalovaného s úvěrovým rámcem 101 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 36 měsíčních anuitních splátkách ve výši 3 069 Kč vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, počínaje dnem 15.9.2021 s tím, že poslední splátka ve výši 3 031 Kč bude uhrazena do 15.8.2024. Úvěr byl částečně sjednán jako účelový, a sice za účelem předčasného splacení všech peněžitých závazků na základě interních smluv ve výši 20 877,71 Kč, a částečně, ve zbylé části úvěru, jako neúčelový. V rámci smlouvy byly sjednány poplatky za upomínku/výzvu k uhrazení dlužné částky ve výši 300 Kč/500 Kč (čl. V smlouvy), pojištění nebylo v rámci smlouvy sjednáno (čl. VII smlouvy). Pevná úroková sazba byla sjednána ve výši 5,90 % ročně (čl. II smlouvy).Žalovaný dne 12.8.2021 čerpal částku 20 900,81 Kč a 80 099,19 Kč (prokázáno potvrzením o čerpání úvěru dne 12.8.2021, č.l. 56, 57).Z obratového výpisu z účtu za měsíc srpen 2021 vyplynulo, že na účtu žalovaného byly v měsíci srpen 2021 připsány dvě platby, a sice platba ze dne 11.8.2021 ve výši 21 918 Kč od zaměstnavatele žalovaného, a dne 12.8.2021 platba ve výši 80 099,19 Kč (čerpání úvěru), celkové výdaje činili částku 44 987,86 Kč.Ze sjetin historie k účtu [Anonymizováno] (konsolidační úvěr) soud zjistil, žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu částku 83 454,78 Kč“.Dopisem ze dne 22.7.2024 včetně potvrzení o odeslání, prohlásila žalobkyně pohledávku za splatnou ke dni 20.7.2024 s odůvodněním, že žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 26.12.2023, 23.1.2024, 17.5.2024, 26.2.2024, 9.4.2025 (prokázáno výzvami, včetně potvrzení o odeslání, č.l. 81-93).

5. Ohledně skutkového stavu soud dospěl k tomuto závěru: žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru s úvěrovým rámcem až do výše 100 000 Kč. Sjednána byla základní roční úroková sazba ve výši 4,90 % ročně, 500 Kč poplatek za výzvu k plnění smluvních podmínek/splnění dluhu, pojištění schopnosti splácet úvěr 93 Kč měsíčně, sjednány byly úroky z prodlení. Žalovaný načerpal úvěr ve výši 100 000 Kč dne 21.8.2019, který však řádně nesplácel. Žalovaný byl opakovaně upomínán, naposledy předžalobní výzvou k plnění.

6. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně:Žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne 18.11.2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. ke dni 18.11.2019 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost relativní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona).Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“), aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. SDEU mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek Dominguez, C-282/10), a že vnitrostátní soudy musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice (rozsudek Pohotovosť, C-331/18). Podle rozsudku SDEU OPR Finance, C-679/18 musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

7. Soud se s ohledem na právní úpravu s povinností eurokonformního výkladu zabýval nejprve otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr.K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nejprve obecně sdělila, že tuto „posoudila s odbornou péčí, když prověřila skutečnosti, že žalovaný nepodal návrh na povolení oddlužení, není s ním vedeno řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení jeho schopnosti splácet své závazky, omezení s nakládáním s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku a poukázala na obsah obchodních podmínek, které mimo jiné zavazují žadatele o úvěr informovat věřitele pravdivě o svých finančních závazcích a majetku a potvrzuje, že údaje uvedené v žádosti o úvěr jsou úplné, pravdivé a správné“. K tomu je třeba předně poukázat na ustálenou soudní praxi, která je postavena na závěru, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 S., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).Žalobkyně sice v návaznosti na výzvu soudu v průběhu řízení uvedla, že „informace sdělené žalovaným ověřila v systému CBCB a CRIF, z nichž vyplynulo, že žalovaný je bez úvěrové historie ke dni podání žádosti o úvěr neměl žádné aktuální závazky po splatnosti, rizikovost žalovaného tak byla vyhodnocena jako nízká /…/“, a dále že „platební kapacita žalovaného byla vyhodnocena na základě kontroly finančních toků na běžném a případně i jiném účtu klienta u žalobce a čestného prohlášení klienta, když příjem klienta byl na základě transakcí na běžném účtu vypočten na 24 158 Kč, výdaje byly vypočteny ve výši 18 202,20 Kč, platební kapacita žalovaného tak činila 5 955,80 Kč, která byla shledána zcela dostatečnou pro úhradu splátky ve výši 3 069 Kč /…/“, tato svá tvrzení, zejména ohledně ověření příjmů a výdajů z finančních toků na běžném a případně i jiném účtu žalovaného, však v řízení neprokázala.Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán s měsíčním čistým příjmem 24 158 Kč s pravidelnými měsíčními výdaji bez splátek úvěrů ve výši 1 500 Kč a měsíčními výdaji na splátky úvěrů ve výši 2 662 Kč, je ženatý, žije v tříčlenné domácnosti v nájemním bytě a zabezpečuje jedno nezaopatřené dítě. Soud proto nemohl v poměrech projednávané věci přehlédnout, že žalovaným uváděná částka nákladů na bydlení a životní výdaje (1 500 Kč) se již na první dojem jeví jako nepřiměřeně nízká, obzvláště za situace, kdy z informací o formě bydlení je zřejmé, že žalovaný bydlí v pronájmu, vyživuje manželku a nezaopatřené dítě. Stejně tak informace o tvrzeném příjmu neodpovídá zjištěním, které soud učinil z jediného předloženého výpisu z účtu žalovaného, z něhož plyne, že příjem žalovaného ze zaměstnání je nižší než příjem, který uvedl v žádosti o úvěr. Výpisy z bankovních účtů žalovaného za delší období předcházející žádosti o úvěr v řízení předloženy nebyly.Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně si od žalovaného vyžádala toliko pracovní smlouvu, přičemž jiné dokumenty (např. nájemní smlouvu, vyúčtování služeb, příjmy ostatních členů domácnosti a jiné informace o příjmech a výdajích žalovaného a jeho rodiny), si nevyžádala, a spokojila se tvrzeními žalovaného o výši měsíčních výdajů v částce 1500 Kč, aniž by tyto jakkoliv blíže zjišťovala a ověřovala. Je nutné zopakovat, že výpisy z účtů žalovaného, či jiné důkazy, z nichž by byly tvrzené pravidelné příjmy a výdaje žalovaného zjistitelné a ověřitelné, v průběhu řízení žalobkyně nepředložila, přestože k tomu byla soudem opakovaně vyzývána, tvrzení žalobkyně tak zůstala neprokázaná. Tvrzení o užití demografických a statistických informací ve vztahu k vyčíslení výdajů žalovaného na částku 18 202,20 Kč rovněž nemůže obstát, neboť z něj není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností žalobkyně vycházela, např. kolik osob v rámci výpočtu zohlednila apod. Lze tak uzavřít, že v tvrzeném vyhodnocení žádosti o úvěr se žalobkyně vůbec nezajímala o výdaje žalovaného, resp. skutečné náklady na domácnost, energie, dopravu, osobní potřeby včetně stravy, výživu nezaopatřeného dítěte, apod.Z důvodu absence důkazů k prokázání tvrzení žalobkyně o ověřování úvěruschopnosti soud musel v poměrech projednávané věci uzavřít, že žalobkyně nijak blíže nezjišťovala, ani neověřovala skutečné příjmy žalovaného za období předcházející žádosti o úvěr, ani příjmy dalších členů domácnosti, které v žádosti uvedl v kolonce o rodinném stavu. Stejně tak nezjišťovala a neověřovala jeho podstatné výdaje, zejména na bydlení a další výdaje související s vyživovací povinností dalších osob v domácnosti, tedy zbytné i nezbytné výdaje. Přitom bez ověření údajů o příjmech za delší časové období a zjišťování skutečných nákladů, včetně jejich doložení, lze jen těžko učinit kvalifikovaný úsudek o celkových poměrech žalovaného a lze jen těžko kvalifikovaně posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Postup, kdy žalobkyně vycházela z tvrzených, avšak nijak blíže ověřovaných příjmů a výdajů, tak není dle soudu dostatečným ověřením úvěruschopnosti. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, s povinností eurokonformního výkladu, neplatná.

8. Z důvodu neplatnosti smlouvy se soud následně zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalovanému nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla a prokázala, že poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 101 000 Kč. Dále uvedla, že žalovaný po uzavření smlouvy uhradil věřiteli částku 83 454,78 Kč. Uhrazení jiné částky nebylo tvrzeno, ani prokazováno, když žalovaný zůstal po celou dobu řízení zcela nečinný. Zůstatek jistiny spotřebitelského úvěru, na jehož vrácení má žalobkyně nárok, proto činí 17 545,22 Kč. V této části proto soud podané žalobě vyhověl, včetně příslušenství, a sice zákonného úroku z prodlení, které soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 12 % ročně, a to za dobu ode dne následujícího po doručení předžalobní výzvy žalovanému (23.4.2025), od kdy si žalovaný musel být svého prodlení a povinnosti k úhradě dluhu objektivně vědom. Ve zbytku soud žalobu z důvodů shora uvedených výrokem II zamítl, včetně nároku na uhrazení poplatků za upomínání, pojistného, které nadto nebylo ani sjednáno, a úroku sjednaného v neplatné úvěrové smlouvě.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle míry úspěchu v řízení. Žalobkyně měla úspěch v rozsahu 52 % (jistina 17 545,22 Kč + příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí: 1 107,51 Kč) a neúspěch v rozsahu 49 % (jistina 10 838,17 Kč + příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí: 10 838,17 Kč, 2 157,65 Kč, 2 301,88 Kč, 956,01 Kč, 321,16 Kč, 840,12 Kč, 253,80 Kč); rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně tak činí 3 %. Žalobkyni proto náleží náhrada v rozsahu 3 % účelně vynaložených nákladů řízení, a sice zaplacený soudní poplatek v částce 1 136 Kč a mimosmluvní odměna za 5 úkonů právní služby po 2 260 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání 2x)) dle § 7, §8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada hotových výdajů za 5 úkony právní služby podle § 13 odst. 3, 4 advokátního tarifu po 450 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21% z odměny zástupce žalobkyně a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši 2 845,50 Kč, celkem tedy 17 531,50 Kč, z toho 3 % činí 526 Kč. Platebním místem je dle § 149 odst. 1 o.s.ř. zástupce žalobkyně.

10. Lhůty k plnění byly žalovanému stanoveny podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když soud neshledal důvod k jinému postupu.