14 C 151/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 22 636,16 Kč s příslušenství z titulu nedoplatku ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Uvedla, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala vrátil tyto peněžní prostředky s úrokem ve výši 16,90 % ročně v měsíčních splátkách po 600 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Strany si sjednaly rovněž poplatky spojené se správou úvěru v prodlení a jeho případným vymáháním. Žalovaná své závazky ze smlouvy neplnila řádně a včas, proto žalobkyně pohledávku zesplatnila dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalované, a to především na základě zhodnocení a ověření informací vyžádaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobkyně tak požaduje zaplatil nesplacenou jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč, neuhrazené poplatky ve výši 2 636,16 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 021,60 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 622,29 Kč od [datum] do [datum], smluvní úrok 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. Žalobkyně žalovanou upomínala, naposledy předžalobní výzvou před podáním žaloby.

2. Žalovaná se k žalobě, přestože jí byla řádně doručena, nevyjádřila.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl zejména následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum] vyplynulo, že žalovaná ke své osobě uvedla, že je vyučena, od dubna 2019 je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] s měsíčním čistým příjmem 9 446,29 Kč. Náklady na bydlení nemá, žije u rodičů, je svobodná. Své finanční závazky vyčíslila částkou 0 Kč.Z posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne [datum] vyplynulo, že příjem žalované byl zkontrolován pracovníkem žalobkyně na základě příchozích plateb na účtu žalované. Žalovaná a zaměstnavatel žalované nebyli v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení (ověřeno náhledem do insolvenčního rejstříku). Žalovaná neměla v době žádosti o úvěr žádné poskytnuté úvěry (ověřeno náhledem do CCB a vlastních systémů). Žalobkyně stanovila životní výdaje žalované na částku 5 878 Kč, a to na základě dat sdělených klientem (nulové výdaje) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení.Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota], včetně jejích příloh (všeobecné obchodní podmínky), má soud za prokázané, že ji žalovaná uzavřela se žalobkyní dne [datum]. Sjednáno bylo poskytnutí revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem do 20 000 Kč s možností opakovaného čerpání, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách ve výši 600 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Základní roční úroková sazba byla sjednána ve výši 16,90 % ročně.Žalovaná čerpala částku 28 705,01 Kč, doposud uhradila 22 835,76 Kč (prokázáno sjetinou „podklady pre súdne konanie“ z [datum], výpisy z úvěrového účtu č. [č. účtu]).Z výpisů z účtu žalované č. [č. účtu] za období od [datum] – [datum] soud zjistil, že na účet žalované byly připisovány měsíčně pravidelné příchozí platby ve výši 2 500 Kč, s popisem „platba výživné“ z účtu č. [č. účtu], vedeného na [jméno FO], dále dávky ošetřovného v rozmezí od 3 240 Kč do 12 400 Kč měsíčně (za období od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]) a příspěvek na bydlení a péči o dítě ročník 2013 ve výši 5 431 Kč měsíčně. Na účet byly připisovány rovněž příchozí platby od společnosti HUEGLI [právnická osoba]., a to v nepravidelné výši v rozmezí od 2 720 Kč do 12 400 Kč měsíčně (XII/2020 – 3 917 Kč, I/2021 – 6 237 Kč, II/2021 – 2 720 Kč, III/2021 – 6 194 Kč, IV/2021 – 12 400 Kč, V/2021 – 5 290 Kč, VI/2021 – 11 714 Kč, VII/2021 – 7 653 Kč, VIII/2021 – 8 995 Kč, IX/2021 – 11 906 Kč, X/2021 – 8 166 Kč). Zůstatek na účtu v měsíci prosinec 2020 činil částku 6,15 Kč, v měsíci leden 2021 činil 15,76 Kč, v měsíci únor 2021 částku -96,13 Kč, v měsíci březen 2021 částku 71,73 Kč, v měsíci duben 2021 částku 158,75 Kč, v měsíci květen 2021 částku 8,77 Kč, v měsíci červen 2021 částku 231,03 Kč, v měsíci červenec 2021 částku 9 98,45 Kč, v měsíci srpen 2021 částku -17,62 Kč, v měsíci září 2021 částku 83,68 Kč a v měsíci říjen 2021 částku -859,93 Kč.

4. Dopisem ze dne [datum] prohlásila žalobkyně pohledávku za splatnou ke dni [datum] s odůvodněním, že žalovaná své povinnosti ze smlouvy neplnila řádně a včas (prokázáno dopisem ze dne [datum]). Žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě dlužné částky, a to poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne [datum], výzvou ze dne [datum], včetně potvrzení o odeslání, předžalobní výzvou k úhradě dluhu ze dne [datum], včetně potvrzení o podání ze dne [datum].

5. Ohledně skutkového stavu tak soud dospěl k tomuto závěru: žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem do 20 000 Kč. Žalovaná načerpala v období od [datum] do [datum] úvěr ve výši 28 705,01 Kč, který však řádně nesplácela. Žalovaný byla upomínána, naposledy předžalobní výzvou k plnění. Žalovaná uhradila žalobkyni na úvěrový účet částku 22 835,76 Kč.

6. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně: Žalovaná a žalobkyně uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení o.z. nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy – [datum] – [datum] (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost relativní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona). Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“), aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. SDEU opakovaně rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek Dominguez, C-282/10), a že vnitrostátní soudy musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice (rozsudek Pohotovosť, C-331/18). Podle rozsudku SDEU OPR Finance, C-679/18 musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

7. S ohledem na shora uvedenou právní úpravu s povinností eurokonformního výkladu se soud z úřední povinnosti zabýval nejprve otázkou, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy prověřována schopnost žalované úvěr splácet a dospěl k závěru, že nikoliv.K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně sdělila, že tuto posuzovala podle údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, dále na základě informací zjištěných v insolvenčním rejstříku, interní evidenci klientů a dalších systémech. Žalovaná v žádosti uvedla čistý měsíční příjem 9 446,29 Kč, náklady domácnosti ve výši 0 Kč, finanční závazky ve výši 0 Kč. Žalovaná dále uvedla, že je svobodná a bydlí u rodičů. K výdajům žalované uvedla, že tyto byly žalobkyní vyčísleny na částku 5 878 Kč, a to na základě dat sdělených žalovanou v kombinacemi s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů, s tím, že žalobkyně porovnávala zjištěné údaje a stanovené výdaje dle interních postupů. Na základě uvedených postupů dospěla k závěru, že u žalované neexistovaly žádné pochybnosti o její schopnosti splácet úvěr, a proto jí úvěr poskytla.S výjimkou žádosti o poskytnutí úvěru, obsahující informace sdělené žalovanou, a výpisů z bankovního účtu žalované za období prosinec 2020 – říjen 2021 žalobkyně nepředložila žádný další důkaz o tom, že k prověření úvěruschopnosti žalované skutečně došlo. Žádost o úvěr však svědčí toliko o tom, že si žalobkyně zjišťovala informace od žalované, ne však již o tom, že takto zjištěné informace řádně prověřila, zejména když vyjádření žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti obsahuje popisy obecných postupů prověřování úvěruschopnosti. Je třeba poukázat, že k žádosti o úvěr nebyl doložen žádný doklad, z něhož by plynulo faktické ověřování příjmů a výdajů žalované. Z výpisů z bankovního účtu přitom vyplynulo, že žalovaná disponuje nepravidelným příjmem, je závislá na dávkách státní sociální podpory, když je jí úřadem práce vyplácen příspěvek na bydlení a příspěvek na dítě ročník 2013 v celkové výši 5 431 Kč měsíčně, je jí hrazeno výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně od [jméno FO] a dále to, že měsíční zůstatky na bankovním účtu žalované jsou záporné. Již z těchto dokumentů muselo být žalobkyni zřejmé, že údaje uváděné žalovanou v žádosti o úvěr nejsou správné, ani úplné, a je třeba jejich další ověření. Zkoumány, a tedy ani ověřovány, nebyly dle soudu ani údaje k osobám sdílejícím společnou domácnost s žalovanou či existence vyživovací povinnosti k dítěti a náklady s tím spojené, stejně tak nebyly ověřovány náklady na bydlení, přestože z výpisů z bankovního účtu tyto skutečnosti vyplynuly.Pochybnosti soudu nad tvrzeným ověřováním příjmové a výdajové stránky tak plynou nejen z absence relevantních informací k příjmům žalované, nákladům na bydlení, nákladům na výživu dítěte, a důkazů k těmto tvrzením, ale rovněž absence relevantních důkazů ke skutečnostem v žalobě a jejím doplnění tvrzeným. Z provedeného dokazování tak vyplynulo, že již v době posuzování úvěruschopnosti existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, o čemž svědčí i časté záporné zůstatky na bankovním účtu žalované a její platební morálka, a tyto nebyly kvalifikovaně ověřovány. To vše ve svém souhrnu podpořilo důvodnost pochybností soudu o kvalifikovaném přístupu žalobkyně při plnění povinnosti uložené § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti žalované s dostatečnou odbornou péčí a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ve smyslu § 588 o.z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

8. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalované nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o.z., a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla, že žalovaná uhradila žalobkyni na úvěrový účet částku 22 835,76 Kč, zaplacení další částky, ani jiné rozhodné skutečnosti nebyly v řízení tvrzeny, a tedy ani prokazovány, nedoplatek zůstatku dlužné jistiny, vyplaceného žalované žalobkyní, tak činí částku 5 869,25 Kč. Soud proto v této části podané žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 869,25 Kč jako zůstatku dlužné jistiny s příslušenstvím, které soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od [datum], kdy byla žalované doručena výzva žalobkyně k úhradě dlužné částky ze dne [datum], a kdy si žalovaná musela být svého prodlení a povinnosti k úhradě nesplacené jistiny úvěru vědoma. Ve zbytku soud žalobu z důvodů shora uvedených výrokem II zamítl.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu v řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2717/08 a usnesení KS v Praze ze dne [datum] čj. [spisová značka] a podle pravidel v těchto rozhodnutích stanovených. Do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud zahrnul nejen pohledávky, ale i jejich příslušenství ke dni rozhodnutí. Soud tento způsob považuje za spravedlivý, neboť až z něj je názorně na konkrétních číslech vidět, jaké částky věřitel skutečně vymáhá. Žalobkyně měla úspěch ohledně celkové částky 6 158,08 Kč (5 869,25 Kč + 288,83 Kč). Neúspěch měla naopak ohledně částky 23 469,90 Kč (částka jistiny, o kterou žalobce požadoval více, než kolik soud přiznal, ve výši 16 766,91 Kč + kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 021,6 Kč + kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 622,29 Kč + 1 138,76 Kč + 97,80 Kč + 804,58 Kč + 17,96 Kč). Za předmět řízení je třeba považovat součet těchto částek, tj. částku 29 627,98 Kč. Žalobkyně měla ve věci úspěch 20,78 %, zatímco žalovaná měla úspěch 79,22 %. Žalované tak náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení; žádné náklady však žalované v řízení podle obsahu spisu nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

10. Lhůta k plnění byla žalované stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když soud neshledal důvod k jinému postupu.