14 C 152/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 31.5.2025 domáhala po žalovaném zaplacení 29 838,33 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 18.11.2019 smlouvu o úvěru číslo [Anonymizováno] jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 50 000 Kč na úvěrový účet žalovaného číslo [č. účtu], a žalovaný se zavázal vrátil tyto peněžní prostředky v měsíčních splátkách po 631 Kč vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, s tím, že úvěr měl být při řádném splácení splacen nejpozději do 15.11.2027 (od první splátky úvěru dne 15.12.2019). K čerpání úvěru došlo dne 18.11.2019, a to po posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, po doložení jeho příjmů a posouzení výdajů. Žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil řádně a včas, úvěr byl proto prohlášen za okamžitě splatný ke dni 15.7.2024. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 28 254,33 Kč, neuhrazených poplatků za upomínání ve výši 1 500 Kč (3x 500 Kč), neuhrazeného poplatku za pojištění úvěru ve výši 2x 42 Kč (za období od 14.2.2024 a 13.3.2024) a příslušenství tvořeného kapitalizovaným úvěrovým úrokem v částce 1 905,33 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem v částce 2 348,14 Kč, tedy příslušenství vyčíslené ode dne zesplatnění dluhu do podání žaloby (od 15.7.2024 do 31.5.2025), to vše spolu se sjednaným úrokem 4,90 % ročně z částky 28 254,33 Kč od 1.6.2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 838,33 Kč od 1.6.2025 do zaplacení. Žalobkyně žalovaného upomínala, naposledy předžalobní výzvou před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla řádně doručena, nevyjádřil, a po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Soud nejprve zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť v poměrech projednávané věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je slovenským státním občanem. Z obsahu spisu vyplynulo, že žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště na území České republiky, a to v obvodu nadepsaného soudu. Podle čl. 4 odst. 1 a čl. 62 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je dána mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, a to bez zřetele na státní příslušnost žalovaného.Následně soud zkoumal otázku rozhodného práva, přičemž na základě pravidel pro určení rozhodného práva stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dospěl k závěru, že rozhodným je právo české, neboť podle čl. 6 nařízení je rozhodným právem pro smluvní závazkové vztahy, které vznikají ze spotřebitelských smluv, právo země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Vzhledem k tomu, že k žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště na území České republiky, a žalobkyně provozuje svou činnost rovněž na území České republiky, je rozhodným právem právo české.

4. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl účastníky označené důkazy, z nichž učinil zejména následující skutková zjištění:Z žádosti o poskytnutí úvěru a interních dat k žádosti vyplynulo, že žalovaný požádal o spotřebitelský úvěr za účelem nákupu motorového vozidla ve výši 50 000 Kč se způsobem čerpání na účet žadatele, číslo účtu [č. účtu], s rozložením splátek do 96měsíčních plateb. Ke své osobě uvedl, že je zaměstnán s měsíčním čistým příjmem 21 952 Kč s pravidelnými měsíčními výdaji bez splátek úvěrů ve výši 2 000 Kč a měsíční výší splátek úvěru ve výši 1 409 Kč. Uvedl, že je svobodný bez vyživovací povinnosti, s bydlením zajištěným v nájemním bytě.Z interních šetření (CBCB informace, Internal) soud zjistil, že byla zjišťována zadluženost žalovaného s tím, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr byl úvěrově zatížen, a to splátkovým kontraktem s jistinou ve výši 115 538 Kč a měsíční splátkou ve výši 1 409 Kč, u níž se dostal do prodlení se splácením v měsíci říjen 2019, a dále debetem na běžném účtu ze září 2019 ve výši 1 968 Kč a z října 2019 ve výši 2 027 Kč. K zadluženosti žalovaného bylo uvedeno „ok, bez negativních informací“ s tím, že byla zjišťována z transakcí žalovaného + CBCB.Z obratového výpisu z účtu za měsíc listopad 2019 vyplynulo, že žalovaný disponoval v měsíci listopad 2019 příjmem ze zaměstnání ve výši 23 593 Kč (platby označené jako mzda). Z výpisu vyplynulo rovněž to, že žalovaný dne 18.112019 čerpal částku 500 000 Kč (potvrzeno rovněž výpisem z účtu o čerpání úvěru). Z předloženého výpisu soud dále zjistil, že žalovaný v měsíci listopad 2019 uhradil nájemné ve výši 11 374 Kč, dluh na výživném K. Ahnelové (ročník 2011) ve výši 11 980 Kč, uhradil splátku spotřebitelského úvěru ve výši 1 140,85 Kč, 2 025,64 Kč, 1 502 Kč, čerpal úvěr ve výši 1 341, 37 Kč, 24, 99 Kč, 240,74 Kč a 16,46 Kč. Počáteční zůstatek na účtu činil -550,35 Kč a konečný, při čerpání úvěrů, částku 7 231,64 Kč.Ze sjetin transakcí (č.l. 74, 82, CEPR) soud zjistil, že se jedná o přehledy předepsaných poplatků bez bližšího určení jejich druhu; žádné další rozhodné informace pro věc, zejména tvrzené příjmy a výdaje žalovaného, z nich nevyplynuly.Z úvěrové smlouvy č. [Anonymizováno], ve znění dodatku včetně jejích příloh (sazebníku poplatků, obchodních podmínek spotřebitelských úvěrů, sazebníku, zvláštních pojistných podmínek) má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 18.11.2019 smlouvu o úvěru. Sjednáno bylo poskytnutí úvěru na účet žalovaného bez určení účelu, s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 96 měsíčních anuitních splátkách ve výši 631 Kč vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Sjednáno bylo rovněž pojištění úvěru, konkrétně varianta „pro práci – pojištění pro případ smrti nebo invalidity 3. stupně a pojištění pro případ ztráty příjmu“ s povinností platby měsíčního poplatku 42 Kč (čl. 1.8 smlouvy). Základní roční úroková sazba byla sjednána ve výši 4,90 % ročně (čl. 1.5 smlouvy), sjednány byly rovněž úroky z prodlení z pohledávky po splatnosti, poplatky za správu úvěru a nedodržení smluvních podmínek (čl. 1.7 smlouvy). Dodatkem ke smlouvě o úvěru ze dne 31.7.2023 bylo sjednáno odložení anuitních splátek o dobu tří měsíců, s tím, že splácení opět začíná dnem 15.11.2023, počet měsíčních anuitních splátek v nezměněné výši se mění z 96 na 97 a den poslední splátky se mění z 15.11.2027 na 15.3.2027.Dopisem ze dne 17.7.2024 včetně potvrzení o odeslání, prohlásila žalobkyně pohledávku za splatnou ke dni 17.7.2024 s výzvou k úhradě do 24.7.2024 a s odůvodněním, že žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 25.2.2024, 3.3.2024, 24.3.2024, 29.4.2024, 30.4.2025 a předžalobní výzvou ze dne 30.4.2025 (prokázáno výzvami, včetně potvrzení o odeslání). Předžalobní výzva k plnění byla žalovanému doručena dne 15.5.2025 (informace o sledování zásilek).

5. Ohledně skutkového stavu soud dospěl k tomuto závěru: žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru s úvěrovým rámcem až do výše 50 000 Kč. Sjednána byla základní roční úroková sazba ve výši 4,90 % ročně, 500 Kč poplatek za výzvu k plnění smluvních podmínek/splnění dluhu, pojištění schopnosti splácet úvěr 42 Kč měsíčně, sjednány byly úroky z prodlení. Žalovaný načerpal úvěr ve výši 50 000 Kč dne 18.11.2019, který však řádně nesplácel. Žalovaný byl opakovaně upomínán, naposledy předžalobní výzvou k plnění.

6. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně:Žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne 21.8.2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. od 4.1.2019 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost relativní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona).Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“), aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. SDEU mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek Dominguez, C-282/10), a že vnitrostátní soudy musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice (rozsudek Pohotovosť, C-331/18). Podle rozsudku SDEU OPR Finance, C-679/18 musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

7. Soud se s ohledem na právní úpravu s povinností eurokonformního výkladu zabýval nejprve otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr. Žalobkyně uvedla, že „úvěr byl schválen ve standardním procesu s doložením příjmů a posouzených výdajů. Finanční situace žalovaného byla zjištěna z příjmů ve výši 21 953 Kč deklarovaných žalovaným a doloženým na základě historie běžného účtu u ČSOB“. V návaznosti na toto tvrzení je třeba konstatovat, že za účelem jeho prokázání soud provedl k důkazu žalobkyní předložené listiny, z nichž vyplynulo, že příjem žalovaného byl ověřen toliko na základě obratového výpisu z účtu žalovaného za měsíc listopad 2019, kdy byla ve prospěch účtu připsána částka 23 593 Kč s poznámkou „Pmz18172922“, obratové výpisy za delší časové období, předcházející žádosti o úvěr, z nichž by vyplynula pravidelnost příjmů a jejich průměrná výše, však v soudním řízení předloženy nebyly. K výdajům žalovaného, které vstupovaly do výpočtu platební kapacity vyčíslené žalobkyní na částku 14 012,92 Kč žalobkyně uvedla, že tyto byly „vypočteny na základě informací ze žádosti, které zahrnují životní minimum, náklady na bydlení, náklady na splátky, mandatorní výdaje jako jsou alimenty apod. a deklarované platby na pojištění, a dále za použití systémového výpočtu, který vyčíslil platební kapacitu na částku nižší (7 939,08 Kč), zohlednění zadluženosti žalovaného zjišťované z transakcí žalovaného bez negativních informací a rizikovosti žalovaného“. K tomuto tvrzení je třeba namítnout, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný bydlí v nájemní bytě s měsíční platbou nájemného ve výši 11 374 Kč, hradí výživné na nezletilé dítě (ročník 2011), v měsíci listopad 2019 byl již úvěrové zatížen, když hradil splátku spotřebitelského úvěru ve výši 1 140,85 Kč, 2 025,64 Kč, 1 502 Kč, čerpal úvěr ve výši 1 341, 37 Kč, 24, 99 Kč, 240,74 Kč a 16,46 Kč; počáteční zůstatek na účtu činil -550,35 Kč a konečný, i při čerpání úvěru 50 000 Kč, částku 7 231,64 Kč. Z dokazování rovněž vyplynulo, že již před poskytnutím úvěru měla žalobkyně informaci o dlužné splátce úvěru, a tedy platební morálce žalovaného. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že již v době žádosti o úvěr existovaly u žalovaného jako žadatele o úvěr důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, když minimálně v měsíci listopad 2019 byl příjem žalovaného nedostačující k pokrytí běžných životních nákladů na bydlení (nájemné 11 374 Kč), dlužné výživné na nezletilé dítě (11 980 Kč), výdaje na splátky dluhů (4 668,49 Kč), výdaje na stravu a jiné životní náklady. Tvrzená platební kapacita žalovaného ve výši 14 012,92 Kč tak zůstala zcela nepodložená. Žalobkyně se neúčastnila jednání u soudu, soud ji proto nemohl poučit dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), přestože to v předvolání avizoval. Žalobkyně tak v průběhu řízení neprokázala, že věřitel splnil svou povinnost podle § 86 zákona, a soudu nezbylo, než s ohledem na zákonnou úpravou a ustálenou soudní judikaturu k této otázce hodnotit úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona. Pochybnosti soudu nad tvrzeným ověřováním příjmové a výdajové stránky plynou především z absence dokumentů k ověření příjmů a výdajů, jako je pracovní smlouva, výplatní pásky, výpisy z účtů za delší časové období, nájemní smlouva, která ve spojení ze soudem zjištěnými skutečnostmi podpořila důvodnost pochybností soudu o kvalifikovaném přístupu úvěrující společnosti při plnění povinnosti uložené § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

8. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalovanému nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o.z. a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla a prokázala, že poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Dále uvedla, že žalovaný po uzavření smlouvy neuhradil věřiteli nedoplatek jistiny ve výši 28 254,33 Kč. Uhrazení jiné částky nebylo tvrzeno, ani prokazováno, když žalovaný zůstal po celou dobu řízení zcela nečinný. Zůstatek jistiny spotřebitelského úvěru, na jehož vrácení má žalobkyně nárok, proto činí 28 254,33 Kč. V této části proto soud podané žalobě vyhověl, včetně příslušenství, a sice zákonného úroku z prodlení, které soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 12 % ročně, nikoliv 12,75 %, jak požadovala žalobkyně, a to za dobu ode dne následujícího po doručení předžalobní výzvy žalovanému (15.5.2025), od kdy si žalovaný musel být svého prodlení a povinnosti k úhradě dluhu objektivně vědom. Ve zbytku soud žalobu z důvodů shora uvedených výrokem II zamítl, včetně nároku na uhrazení poplatků za upomínání, pojistného a úroku sjednaného v neplatné úvěrové smlouvě.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle míry úspěchu v řízení. Žalobkyně měla úspěch v rozsahu 82 % (jistina 28 254,33 Kč + příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí: 1 505,83 Kč) a neúspěch v rozsahu 18 % (jistina 1 584 Kč + příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí: 1 905,33 Kč, 553,78 Kč, 2 348,14 Kč, 78,94 Kč a 84,76 Kč); rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně tak činí 64 %. Žalobkyni proto náleží náhrada v rozsahu 64 % účelně vynaložených nákladů řízení, a sice zaplacený soudní poplatek v částce 1 194Kč a mimosmluvní odměna za 3 úkony právní služby po 2 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) dle § 7, §8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby podle § 13 odst. 3, 4 advokátního tarifu po 450 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21% z odměny zástupce žalobkyně a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši 1 732,50 Kč, celkem tedy 11 176,50 Kč, z toho 64 % činí 7 152,96 Kč. Platebním místem je dle § 149 odst. 1 o.s.ř. zástupce žalobkyně.

10. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když k jinému postupu neshledal důvod