14 C 222/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 26.8.2025, domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 484 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku z úvěrové smlouvy č. [číslo úvěrové smlouvy], kterou uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. s žalovaným dne 30.5.2023, s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Uvedla, že úvěrovou smlouvou se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli kromě jistiny úvěru, také úrok v pevné výši 1 014 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2700 Kč a úhradu za umožnění platit splátky úvěru v hotovosti a ve výši 3600 Kč, to vše v pravidelných čtrnácti měsíčních splátkách po 2 656 Kč nejpozději do 30.7.2024. Žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil řádně a včas, proto předchůdkyně žalobkyně závazky zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2025, s účinností ke dni 25.3.2025, přičemž žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou před podáním žaloby. V doplnění žaloby žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě porovnání informacích vyžádaných od žalovaného (tj. příjmy a výdaje žalovaného, vč. závazků), nahlédnutím do externích zdrojů a využitím automatizovaných modelů.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Soud nejprve zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť v poměrech projednávané věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je kazašským státním občanem s povoleným pobytem na území České republiky. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Republika Kazachstán sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů plynoucích z úvěrových smluv, aplikoval soud úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), konkr. článek 17, a dospěl k závěru, že je dána příslušnost českého soudu věc projednat a rozhodnout.Pro určení rozhodného práva soud vyšel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), a dospěl k závěru, že rozhodným je právo české, neboť podle čl. 6 nařízení je rozhodným právem pro smluvní závazkové vztahy, které vznikají ze spotřebitelských smluv, právo země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště na území České republiky, a žalobkyně provozuje svou činnost rovněž na území České republiky, je rozhodným právem právo české.

4. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl účastníky navržené důkazy, z nichž učinil zejména následující skutková zjištění:Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný dne 30.5.2023 požádal [právnická osoba]. (právní předchůdkyni žalobkyně) o poskytnutí úvěru 20 000 Kč s tím, že úvěr bude splácet ve 14 měsíčních anuitních splátkách po 2 656 Kč vždy k 25. dni příslušného měsíce počínaje měsícem květen 2023. Žádost obsahuje informaci, že žalovaný je svobodný, se zajištěným bydlením u rodičů, bez vyživovací povinnosti, je zaměstnán od 15.1.2023 na dobu určitou do 31.12.2023 s měsíčním příjmem ze mzdy ve výši 22 844 Kč s tím, že žalovaný nemá zřízen vlastní osobní účet. Žádost obsahuje rovněž informace o výdajích žalovaného, které činí 3 500 Kč za bydlení a energie, 6 500 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady a 1 000 Kč na měsíční splátky stávajících půjček. Celkové měsíční příjmy žalovaného byly v žádosti vyčísleny na částku 22 844, celkové měsíční výdaje na částku 11 000 Kč a použitelný měsíční příjem na částku 11 844 Kč. K doložení příjmů byly předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva.Z dohody o pracovní činnosti ze dne 15.1.2023 vyplynulo, že ji žalovaný uzavřel s agenturou práce [právnická osoba] za účelem dočasného přidělení k výkonu práce u jiného zaměstnavatele, konkrétně balení zboží. Dohoda byla uzavřena na dobu určitou do 31.12.2023 s dnem nástupu do práce 15.1.2023.Z výplatních pásek za měsíce II, III, a IV 2023 soud zjistil, že žalovaný pracoval v měsíci únor 2023 na úvazek 7,5 s tarifní mzdou 27 200 Kč a čistým příjmem 20 803 Kč, v měsíci březen 2023 na úvazek 7,5 s tarifní mzdou 34 500 Kč a čistým příjmem 25 529 Kč a v měsíci duben 2023 na úvazek 7,5 s tarifní mzdou 30 000 Kč a čistým příjmem 22 200 Kč. S předložených výplatních pásek soud dále zjistil, že mzda byla vyplácena dobírkou.Ze smlouvy o úvěru č. [číslo úvěrové smlouvy] ze dne 30.5.2023, má soud za prokázané, že ji žalovaný uzavřel s [právnická osoba]. (právní předchůdkyni žalobkyně) dne 30.5.2023. Čerpaní peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč (úvěr) bylo sjednáno hotovostně s tím, že společně s úvěrem byl sjednán rovněž závazek žalovaného k úhradě pevně stanovené zápůjční úrokové sazby ve výši 8% p.a., úroku v pevné výši 1 014 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 700 Kč, poplatku za umožnění platit splátky úvěru v hotovosti ve výši 3 600 Kč a zápůjční úrokovou sazbou ve výši 8% p.s. Sjednáno bylo měsíční splácení úvěru, a to ve 14 měsíčních anuitních splátkách po 2 656 Kč, hrazených věřiteli v hotovosti. Částka 20 000 Kč byla čerpána žalovaným dne 30.5.2023 hotově při podpisu smlouvy v místě bydliště žalovaného.Ze sjetiny přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný uhradil věřiteli v hotovosti dne 31.5.2023 částku 2 700 Kč, dne 30.6.2023 částku 2 700 Kč a dne 1.7.2023 částku 1 300 Kč, celkem 6 700 Kč.Skutečnost, že původní věřitel svou pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni vyplynula ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2025, včetně potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 25.3.2025 a seznamu postoupených pohledávek. Postoupení bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to vyrozuměním o postoupení pohledávky ze dne 2.4.2025, předžalobní upomínkou ze dne 17.7.2025, včetně podacího lístku o odeslání zásilky dne 17.7.2025.

5. Po provedeném dokazování soud dospěl ohledně skutkového stavu k závěru: žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru a za tímto účelem poskytl své osobní údaje. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 30.5.2023 peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Ve prospěch předchůdkyně žalobkyně byla dne 31.5.2023 provedena hotovostní platba ve výši 2 700 Kč, dne 30.6.2023 ve výši 2 700 Kč a dne 1.7.2023 ve výši 1 300 Kč.

6. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně:Žalovaný a žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení o.z. nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon“), podle něhož je poskytovatel úvěrů povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr (§ 86 odst. 1 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 87 odst. 1 zákona).

7. Soud se s ohledem na právní úpravu zabýval nejprve otázkou, zda předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr.Žalobkyně v průběhu řízení uvedla, že „žalovaný byl dotázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr a dále byly ověřovány. Doklady uvedenými v části doložení příjmů žadatele, konkrétně pracovní smlouvu a výplatními páskami. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného si předchůdkyně žalobkyně ověřila z dohody o pracovní činnosti a z výplatních pásek. Výdaje žalovaného byly zkoumány z výpisu z bankovního účtu. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl a které si právní předchůdce žalobce ověřil, jakož i s ohledem na výši požadovaného úvěru, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 20 000 Kč s měsíční splátkou 2 656 Kč je dostatečná.“ Po provedeném dokazování soud dospěl ke zjištění, že předchůdkyně žalobkyně se kvalifikovaně zabývala ověřováním příjmů žalovaného, když tvrzené výdělkové poměry žalovaného doložila listinnými důkazy (výplatními páskami, dohodou o pracovní činnosti). K odlišnému závěru však soud dospěl ohledně ověřování výdajů žalovaného, proto při jednání poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, jakým konkrétním způsobem předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žadatele o úvěr, a to ve vztahu k jeho výdajům. Žalobkyně svá obecná tvrzení ohledně ověřování úvěruschopnosti (výdajů žalovaného), která nebránila v projednání žaloby, však nijak blíže nekonkretizovala, a to ani zprostředkovaně. K dříve označenému důkazu a sice výpisů z bankovního účtu žalovaného za dobu šesti měsíců předcházející žádosti o úvěr sdělila, že tyto nemá k dispozici. Žalobkyně konkrétně netvrdila rozhodné skutečnosti, ani nepředložila žádný listinný důkaz, který by byl způsobilý doložit skutečné výdaje žalovaného, například výpisy z bankovního účtu/účtů, jejichž použití je běžným a očekávatelným postupem při ověřování hospodaření spotřebitele. Tento postup žalobkyně je v rozporu s ustálenou judikaturou, která klade na věřitele povinnost ověřit nejen příjmy, ale i výdaje spotřebitele na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nikoli pouze na základě jednostranného prohlášení spotřebitele. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, výslovně uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti odborné péče, vyjdeli při posuzování úvěruschopnosti pouze z tvrzení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by tato tvrzení ověřil objektivními podklady. Soud zamítl důkaz svědeckou výpovědí [jméno FO], která poskytnutí úvěru zprostředkovávala. Soud tento důkaz neprovedl, neboť jej shledal nadbytečným a nezpůsobilým přispět k objasnění rozhodných skutečností, které nadto ani nebyly řádně (konkrétně) tvrzeny, neboť s přihlédnutím k jejich charakteru a časovému odstupu nelze od svědka důvodně očekávat konkrétní a spolehlivou vzpomínku na rozhodné skutečnosti. Výpověď by tudíž byla s vyšší mírou pravděpodobnosti obecná, nepřesná a neumožnila by učinit skutková zjištění potřebná pro rozhodnutí věci. Soud tak s ohledem na dosud uvedené dospěl závěru, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného se právní předchůdkyně žalobkyně spoléhala toliko na vlastní tvrzení žadatele o úvěr, když tato jeho tvrzení nepodrobila objektivnímu ověření či alespoň základní kontrole, v důsledku čehož žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nedostála své povinnosti postupovat při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

8. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalovanému nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o.z. Žalobkyně uvedla, že dne 30.5.2023 poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč, což bylo prokázáno smlouvou o úvěru. Žalovaný netvrdil, že žalovanou částku žalobkyni uhradil, neboť po celou dobu zůstal v řízení zcela nečinný. Ze sjetiny transakcí předložených žalobkyní soud zjistil, že na daný úvěr žalovaný uhradil částku v celkové výši 6 700 Kč, tedy méně, než kolik činila jistina poskytnutého úvěru. Soud proto podané žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 13 300 Kč jako zůstatku dlužné jistiny. Pokud jde o příslušenství, ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí o.s.ř. stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitelé vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Pokud spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu neunese, pak lze vycházet za stavu, že v možnostech a schopnostech spotřebitele bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. V poměrech projednávané věci za stavu, kdy žalovaný byl v řízení po celou dobu zcela pasivní, nereagoval na žalobu, ani se nedostavil k jednání, neunesl břemeno tvrzení o tom, že v jeho možnostech nebylo vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k plnění dne 17.7.2025, přičemž ve smyslu § 573 o.z. nastala domněnka doby dojití třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 22.7.2025. Z tohoto důvodu tak má žalobkyni nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení ze soudem přiznané dlužné jistiny ve výši 13 300 Kč za dobu od 23.7.2025 do zaplacení, nikoliv od 21.2.2025, jak požadovala žalobkyně. Úroky z prodlení soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně prokázala, že pohledávka jí byla postoupena a tato skutečnost žalovanému oznámena (§ 1879 o.z.). Soud proto s ohledem na výše uvedené výrokem I žalobě vyhověl a ve zbytku výrokem II žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu zůstal nečinný, žádné náklady mu proto objektivně nevznikly. Soud proto výrokem III žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal