14 C 5/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (podanou k soudu dne 6.11.2025) domáhala po žalované zaplacení částky 11 548,97 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené distančně dne 12.2.2025. Žalován by jednak nárok na úhradu 11 474,49 Kč včetně příslušenství (z toho jistina 5 000 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 99,50 Kč, smluvní úrok 6 374,99 Kč,) a dále nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 74,48 Kč. Žalovaná své závazky ze smlouvy neplnila řádně a včas, když se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, žalobkyně proto smlouvu vypověděla, o čemž žalovanou informovala dne 13.6.2025. Žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalované, a to především na základě zhodnocení a ověření informací vyžádaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Před podáním žaloby byla žalovaná bezúspěšně vyzývána k úhradě dluhu.

2. Žalovaná se k žalobě písemně nevyjádřila, při nařízeném jednání však učinila nesporným, že si od žalobkyně na základě uzavřené úvěrové smlouvy půjčila částku 5 000 Kč, kterou nevrátila. Učinila tak v době, kdy byla těhotná, žila s přítelem, který ji přinutil vzít si na sebe úvěry, aby z nich mohla platit náklady na domácnost. Od přítele však odešla, přišla o práci, narodila se jí dcera a úvěr již nebyla schopna splácet. Aktuálně bydlí u rodičů, kteří jí finančně vypomáhají především tím, že hradí veškeré náklady na bydlení, hradí jí rovněž náklady na telefon. Nepracuje, neboť je s dcerou na rodičovské dovolené a pobírá příspěvek ve výši 15 000 Kč, který jí bude vyplácen až do roku 2027. Jiné příjmy nemá, nepobírá ani alimenty, neboť otec nezletilé není zapsán v rodném listě dítěte. Uvedla, že dluh by byla schopna splácet od března 2026 po částce 1 000 až 2 000 Kč měsíčně, neboť žalována byla i v jiné věci, ve které ji bylo umožněno splácet dluh vzniklý rovněž z úvěrové smlouvy ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl zejména níže označené důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: Z obecných principů posuzování a filosofie [Anonymizováno], soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti ve vztahu k projednávané věci, vyjma obecných postulátů úvěrující společnosti k postupům ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]. soud zjistil, že výpočet úvěruschopnosti žalované byl věřitelem proveden s tím výsledkem, že žalovaná žije ve dvoučlenné společně hospodařící domácnosti, kde měsíční výdaje na bydlení činí 2 000 Kč, další nezbytné výdaje spotřebitelka nemá, a to ani na půjčky; zbytné výdaje činí 1 000 Kč; spotřebitelem uvedený čistý příjem je 10 000 Kč, po ověření věřitelem 8 197 Kč; rezerva na výdaje tvoří částku 500 Kč, vypočítané minimální výdaje 5 005 Kč, a disponibilní příjem částku 3 100 Kč. Z výpisů banky (bankID výpis, autorizace ověření totožnosti) soud zjistil, že totožnost spotřebitele byla dne 12.2.2025 ověřena a autorizována prostřednictvím služby [Anonymizováno] od společnosti [právnická osoba]., a to ve vztahu k účtu žalované [č. účtu]. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 12.2.2025, má soud za prokázané, že ji žalovaná uzavřela dne 12.2.2025 dálkovým způsobem. Ve smlouvě bylo sjednáno čerpaní peněžních prostředků až do výše 9 600 Kč (úvěr) s možností postupného a opakovaného čerpání a denním splácením. Na účtu žalované č. [č. účtu] byly dne 12.2.2025 načerpány peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč, jak vyplynulo z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a sdělení [právnická osoba] a nesporných tvrzení účastníků, přičemž žalovaná dluh neuhradila, a to ani částečně. E-mailovou zprávou ze dne 13.6.2025 věřitel vypověděl smlouvu, a to z důvodu prodlení spotřebitele s úhradou závazků po splatnosti. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, a to předžalobní upomínkou ze dne 8.10.2025.

4. Ohledně skutkového stavu tak soud dospěl závěru, že žalovaná uzavřela s žalobkyní elektronicky dálkovým způsobem smlouvu o úvěru a za tímto účelem poskytla své osobní údaje. Žalované byl poskytnut úvěr v souhrnné výši 5 000 Kč, na který žalovaná neuhradila ničeho. Před podáním žaloby žalobkyně žalovanou upomínala k úhradě nedoplatku.

5. Na základě závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce následovně: Žalovaná a žalobkyně uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel úvěrů povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr (§ 86 odst. 1 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona).

6. Soud se tedy s ohledem na právní úpravu zabýval nejprve otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalované pravidelně splácet sjednaný úvěr a dospěl k závěru, že nikoliv. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalované prověřovala, nepředložila však k tomu žádné relevantní důkazy, s výjimkou dokumentu o obecných principech posuzování a filozofie věřitele, a jeho interních výpisů, v nichž se uvádí, že „čistý měsíční příjem žalované činí 8 197 Kč a byl doložen prostřednictvím výpisu obsahující příjmové transakce, a že případné další příjmy byly spotřebitelem doloženy jiným způsobem“. Výpisy, ani jiné dokumenty, z nichž věřitel při ověřování úvěruschopnosti vycházel, však nebyly v průběhu řízení označeny, ani předloženy. Žalobkyně se neúčastnila jednání u soudu, soud ji proto nemohl poučit dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), přestože to v předvolání avizoval. Žalobkyně tak v průběhu řízení neprokázala, že věřitel splnil svou povinnost podle § 86 zákona, a soudu nezbylo, než s ohledem na zákonnou úpravou a ustálenou soudní judikaturu k této otázce hodnotit úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona.

7. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalované nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o.z., a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla, že poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč, které doposud nevrátila. Tato skutková tvrzení žalovaná nerozporovala a učinila je nesporná. Zůstatek jistiny spotřebitelského úvěru, na jehož vrácení má žalobkyně nárok, tedy činí 5 000 Kč a v této části proto soud podané žalobě vyhověl, včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Úroky z prodlení soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ze soudem přiznané dlužné jistiny za dobu od 16.10.2025 do zaplacení, nikoliv od 14.6.2025, jak požadovala žalobkyně, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně odeslala žalované výzvu k plnění dne 8.10.2025, přičemž ve smyslu § 573 o.z. nastala domněnka doby dojití třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 15.10.2025. V tomto rozsahu tedy soud žalobě výrokem I vyhověl a ve zbytku výrokem II žalobu jako nedůvodnou zamítl.

8. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř ve splátkách, když vyhověl návrhu žalované, když přihlédl k její aktuální životní a majetkové situaci, jakož i snaze dluh dobrovolně splnit. Při stanovení způsobu plnění soud zohlednil nejen ochranu práv žalované, ale i oprávněný zájem žalobkyně na uspokojení její pohledávky. Umožnění úhrady ve splátkách neznamená popření nároku žalobkyně, ale představuje přiměřený a spravedlivý způsob jeho postupného naplnění. Takové řešení respektuje zásadu proporcionality a rovnováhy mezi právem věřitele na plnění a ochranou dlužníka, který se nachází v objektivně ztížené životní situaci. Soud proto návrhu vyhověl a podle § 160 odst. 1 o. s. ř. určil lhůtu k plnění ve formě měsíčních splátek, které odpovídají reálným možnostem žalované, aniž by byly nepřiměřeně zatěžující, s tím, že plnění se dostane k žalobkyni v přiměřené lhůtě.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Procesně úspěšnější byla žalovaná, které však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.