Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 145 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do požadavku na zaplacení částky 23 448,84 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 029 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 39 593,84 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba]., uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit v 60 měsíčních splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, odstoupil právní předchůdce žalobkyně od smlouvy s účinností ke dni [datum], čímž se stal splatným celý nesplacený zůstatek úvěru včetně příslušenství. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 35 174 Kč, dlužných poplatků ve výši 1 100 Kč, smluvních pokut ve výši 1 500 Kč a úroků z úvěru dlužných ke dni odstoupení od smlouvy ve výši 1 819,84 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 35 174 Kč od [datum] do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě, ačkoliv mu byla řádně doručena, nevyjádřil. K nařízenému jednání se bez včasné a důvodné omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
3. Soud provedl důkazy listinami předloženými žalobkyní a zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba]., uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 10,10 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 1 491 Kč. Současně přistoupil k pojištění schopnosti splácet úvěr, za které se zavázal hradit měsíční pojistné ve výši 104 Kč, celková měsíční splátka tak činila 1 595 Kč. Dne [datum] byla na účet žalovaného č. [č. účtu] vyplacena částka 70 000 Kč, což má soud za prokázané z oznámení o odchozí platbě [právnická osoba]. Žalovaný úvěr částečně splácel a na svůj závazek celkem uhradil částku 53 855 Kč, z níž byla na jistinu započtena částka 34 826 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil splátky řádně a včas, odstoupil právní předchůdce žalobkyně od smlouvy podáním ze dne [datum] s účinností ke dni [datum]. Ke dni odstoupení činila dlužná jistina částku 35 174 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno dne [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.
4. V řízení tak bylo ohledně skutkového stavu zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru částku 70 000 Kč. Žalovaný na svůj závazek celkem uhradil částku 53 855 Kč. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, proto právní předchůdce žalobkyně žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky a následně od smlouvy o úvěru odstoupil.
5. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o.z.“). Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („z.s.ú.“), ve znění účinném ke dni sjednání smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Právní předchůdce žalobkyně byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.
8. Žalobkyně v návrhu neuvedla ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dostatečné informace. Z toho důvodu byla žalobkyně před jednáním usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], vyzvána (zejména) aby doplnila žalobu o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označila a předložila důkazy. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Za tím účelem ověřil totožnost žalovaného z předloženého občanského průkazu a řidičského průkazu, provedl kontrolu v registru SOLUS, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru CRIF a vycházel rovněž z informací poskytnutých žalovaným. Žalovaný ve zprávě o posouzení úvěruschopnosti uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 25 337 Kč (žalobkyně ve vyjádření uvedla 32 000 Kč, ostatní příjmy 20 000 Kč), splátky jeho úvěrů, leasingů a půjček činí 14 000 Kč. Dále měl žalovaný žalobkyni sdělit, že je ženatý a má vyživovací povinnost k jednomu dítěti. Právní předchůdce žalobkyně dále vycházel z výplatního lístku žalovaného za měsíc únor 2021, z něhož zjistil průměrný čistý příjem ve výši 25 337 Kč. Současně bylo zjištěno, že měsíční splátka nového úvěru činí 1 595 Kč a že žalovaný byl podle zjištění z registrů a běžného účtu zavázán k úhradě jiných měsíčních splátek v celkové výši 15 958,12 Kč. Na základě těchto údajů dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet.
9. Ustálená rozhodovací praxe soudů již dále dospěla k závěru, že poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost spotřebitele posoudit s náležitou odbornou péčí, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
10. Pojem „odborné péče“ je legálně definován pro účely ochrany spotřebitele v § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost. Pojem „odborná péče“ představuje péči vyšší intenzity než „péče řádného hospodáře“, kdy z požadavku odbornosti vyplývá též požadavek pečlivosti, přičemž „odbornou péčí“ je třeba rozumět péči průměrného profesionála, tzn. odborníka, který má svému oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá s tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, nebo ze dne 9. 1. 2006 sp. zn. 32 Odo 1154/2004).
11. Z již odkazovaných rozhodnutí se dále podává, že „odborná péče“ bude v případě posuzování úvěruschopnosti spotřebitele zahrnovat i takovou obezřetnost, která poskytovatele vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele za delší časové období s počátečními i konečnými zůstatky, apod.). Poskytování úvěrů bez doložení bonity nebo s nedostatečným zjištěním bonity je aktuálním celospolečenským problémem vytvářejícím společensky nežádoucí situace jako je předlužení velké části obyvatelstva, problém vícečetných exekucí, systémové chudoby aj. Smlouvu o spotřebitelském úvěru tak lze uzavřít pouze v případě, že z výsledku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Sankce absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy tak je do značné míry motivována i ochranou veřejného zájmu. Jinak řečeno, z odkazované judikatury konkrétně plyne, že schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr značí situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto musí poskytovatel úvěru mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti).
12. V daném případě žalobkyně ani na výzvu soudu nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného v rozsahu požadovaném shora uvedenou judikaturou. Žalobkyně sice uvedla, že právní předchůdce žalobkyně ověřil totožnost žalovaného z předloženého občanského průkazu a řidičského průkazu, provedl kontrolu v registru SOLUS, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru CRIF, vycházel z údajů sdělených žalovaným a prověřil výši jeho příjmu, tuto skutečnost však doložila pouze výplatním lístkem žalovaného za měsíc únor 2021, z něhož měl být zjištěn průměrný čistý příjem žalovaného ve výši 25 337 Kč. Tyto podklady však podle soudu samy o sobě nepostačují k závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena řádně a s odbornou péčí. Z předložených listin nevyplývá, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně prověřil skutečné pravidelné výdaje žalovaného, jeho celkový osobní či domácí rozpočet a způsob financování jeho běžných potřeb. Pro dodržení standardu odborné péče ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú. je přitom nutno prověřit nejen příjmy žadatele, ale i jeho výdaje a celkovou schopnost splácet úvěr bez ohrožení uspokojování běžných životních potřeb, a to s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem v posuzovaném případě. Právní předchůdce žalobkyně se neměl spokojit s takto předloženými údaji, neboť tyto nejsou co do svého rozsahu dostatečné. Nebyly předloženy zejména výpisy z účtu žalovaného za delší časové období ani jiné podklady, z nichž by bylo možno ověřit skutečný rozsah jeho pravidelných výdajů a celkovou zatíženost jeho rozpočtu. To, že žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí či jiných registrech, samo o sobě neznamená, že byl schopen poskytnutý úvěr řádně splácet. Právní předchůdce žalobkyně proto podle soudu nepostupoval při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú.
13. Žalobkyně tak v řízení nesplnila svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena s odbornou péčí, a musí za to nést procesní odpovědnost v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Smluvní strany se tudíž musí vypořádat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.). Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úrocích, poplatcích či smluvních pokutách. Žalobkyně má proto nárok pouze na vrácení částky, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl, po odečtení částek již žalovaným uhrazených. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 70 000 Kč a žalovaný uhradil celkem částku 53 855 Kč, má žalobkyně nárok na zaplacení částky 16 145 Kč. Žalobkyni současně náleží úrok z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku, rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je v zásadě stejný.