Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení [částka] s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezí ní a obchodní společností [právnická osoba]. (původní věřitel) nabyla pohledávku za žalovaným. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr ze smlouvy měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradami splátek. Na dlužnou částku naposledy uhradil dne [datum] částku ve výši [částka], avšak celková dlužná částka ani poté nebyla zcela uhrazena. Výzva k zaplacení zbývajícího dluhu z úvěru zůstala ze strany žalovaného bez odezvy.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (včetně její přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne [datum].
4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne [datum], soud zjistil, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěrové prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal splatit úvěr formou 14 pravidelných měsíčních anuitních splátek ve výši [částka]. Žalovaný se tedy zavázal za poskytnutí úvěru zaplatit věřiteli celkem [částka]. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k [datum].
5. Z transakční historie k uvedené úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný ve prospěch tohoto úvěru uhradil celkem [částka].
6. Žalobkyně upomínala a vyzývala žalovaného k úhradě dluhu do [datum], jak bylo prokázáno předžalobní výzvou ze dne [datum].
7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné úvěrové smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.
9. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující zhruba 186 % samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužných částek, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že zapůjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemohou taková právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.
10. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvě pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od původního věřitele peněžité plnění ve výši [částka], aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení bylo výpisem z transakční historie prokázáno, že žalovaný ve prospěch úvěru uhradil jen [částka], žalobkyně má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi poskytnutým a vráceným plněním, tj. na zaplacení částky [částka]. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o požadovaný zákonný úrok z prodlení, právo na něj vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud jej však přiznal až ode dne následujícím po dni, do něhož měl žalovaný dle předžalobní výzvy plnění (obohacení) vydat.
11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalovaného. Poněvadž ale žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
12. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku.