Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 14 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení 23 632 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že dne [datum] uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 14 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na žalovanou uvedený bankovní účet. Žalovaná nedodržela svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když doposud neuhradila nic. Výzva k úhradě dluhu zůstala ze strany žalované bez odezvy.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
3. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum], soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěrové prostředky ve výši 14 000 Kč, které byly téhož dne poukázány na sjednaný bankovní účet žalované č. [č. účtu], jak bylo zjištěno z předloženého potvrzení o provedené platbě ze dne [datum]. Žalovaná se zavázala splatit tento úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, přičemž bylo ujednáno, že jistinu úvěrovaný splatí nejpozději ke dni ukončení smlouvy, to vše vždy formou bezhotovostního převodu na bankovní účet úvěrujícího. Úrok byl sjednán ve výši 40 % p. m.
4. Žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru ke dni [datum] vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek žalovanou, jak soud zjistil z dopisu žalobkyně datovaného dnem [datum]. Následně upomínala a vyzývala žalovanou k úhradě dluhu, jak bylo prokázáno předloženými upomínkami a výzvami k úhradě. Naposledy se tak stalo předžalobní výzvou ze dne [datum] (doloženo potvrzením o podání).
5. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání).
7. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaná v závazkovém vztahu vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku navýšenou o měsíční úrok ve výši 40 %, tj. 480 % ročně. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky. Z celého znění smlouvy o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že smluvní nastavení práv a povinností stran zvýhodňuje úvěrujícího na úkor úvěrovaného, který se v důsledku nerovnováhy stran a parametrů úvěru snadno ocitá v prodlení se splněním závazku, které je dále umocňováno sankcemi za nesplnění povinnosti úhrady, včetně způsobu pořadí započítávání dílčích plateb na splatný dluh. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smluv nemůže takovéto právní jednání požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.
8. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětných úvěrových smluv pro jejich rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala od původního věřitele peněžité plnění ve výši 14 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná případně obohatila (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalovaná v průběhu řízení netvrdila, a tím ani neprokázala, že by byla žalobkyni něco vrátila, zaplatila, byť i jen zčásti, nárok žalobkyně nezpochybnila, resp. neuplatnila jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu poskytnutého plnění ve výši 14 000 Kč představující plnění poskytnuté žalované úvěrujícím. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud mohl přiznat žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byla žalovaná požádána o vrácení poskytnutých plnění. Tak se dle listinných důkazů prokazatelně stalo až výzvou ze dne [datum], v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu do 3 dnů od doručení výzvy, tj. počínaje [datum] se již žalovaná ocitla v prodlení se splněním svých povinností. Právo na zákonný úrok z prodlení vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
9. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na srovnatelném procesním úspěchu stran, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Při zjišťování míry úspěchu účastníků ve věci soud vycházel rovněž z žalobkyní požadovaného příslušenství, jež bylo předmětem žaloby, a to ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni [datum]. V tomto směru se soud řídil právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne [datum] (N 175/58 SbNU 529).
10. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.