Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení 30 426 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené s původním věřitelem, a to obchodní společností [právnická osoba], IČ [IČO], nabyla pohledávku za žalovaným. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostal do prodlení se splácením úvěru. Žalovaný ke dni podání návrhu dluží žalobkyni jistinu ve výši 20 000 Kč a smluvní úrok v kapitalizované výši 10 426 Kč. Výzva k zaplacení dluhu zůstala ze strany žalovaného bez odezvy.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (včetně jejích dodatků a příloh v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne [datum].
4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne [datum], soud zjistil, že úvěrující se zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal zcela splatit úvěr do [datum]. Mezi účastníky byla sjednána pevná roční úroková sazba ve výši 279,83 % (RPSN 1141 %).
5. Z předloženého výpisu z bankovního účtu u peněžního ústavu [právnická osoba] bylo zjištěno, že úvěr ve výši 20 000 Kč byl žalovanému bezhotovostně poskytnut na výše uvedený bankovní účet č. [č. účtu], sjednaný ve smlouvě, dne [datum]. Z „potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. [hodnota] “ soud zjistil, že ve prospěch úvěru žalovaný uhradil částku 17 500 Kč, a sice dne [datum] převodem z téhož bankovního účtu; tato částka byla původním věřitelem (úvěrujícím) započtena na jistinu.
6. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum], vyhotoveného v právním zastoupení, bylo zjištěno, že jím byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby (doloženo podacím lístkem).
7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.
9. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku s úrokem ve výši 279,83 % ročně. Takovýmto ujednáním dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky, kterou je úvěrovaný povinen úvěrujícímu vrátit. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy (včetně ujednání o přirůstání úroku k jistině aj.) nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy právního řádu.
10. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od původního věřitele (úvěrujícího) peněžité plnění ve výši 20 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalovaný v průběhu řízení relevantním způsobem neprokázal, že by byl dluh zcela uhradil, nárok žalobkyně na vrácení (alespoň) bezdůvodného obohacení nezpochybnil, resp. neuplatnil jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu rozdílu mezi plněním ve výši 20 000 Kč poskytnutým původním věřitelem žalovanému a jím vráceným plněním v rozsahu 17 500 Kč, tj. na vydání částky 2 500 Kč. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byl žalovaný požádán o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů prokazatelně stalo až výzvou ze dne [datum]. Jelikož byl žalovaný vyzván splnit dluh do 3 dnů od doručení výzvy (§ 573 o. z.), ocitl se dnem [datum] v prodlení se splněním své povinnosti.
11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalovaného, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
12. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.