Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení ve výši 14 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], ve výši 13,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.[právnická osoba] uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou mezí ní a obchodní společností [právnická osoba] (původní věřitel) nabyla pohledávku za žalovaným. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaný nedodržel své závazky splatit poskytnutou půjčku řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradami splátek. Ve prospěch půjčky zaplatil jen [částka]. Výzva k zaplacení dluhu zůstala ze strany žalovaného bez odezvy, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (včetně její přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne [datum].5. Ze smlouvy o půjčce č. [hodnota], uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne [datum], soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši [částka] v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem [částka]. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k [datum].6. K úhradě dluhu byl žalovaný naposledy vyzván předžalobní výzvou ze dne [datum].7. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), platí, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Kdo se na úkor jiného takto bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.).8. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a § 658 obč. zák.9. Při hodnocení důvodnosti uplatněných nároků žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o půjčce, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák., podle něhož neplatným je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního úkonu, který se příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (§ 40a obč. zák. a contrario). Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu. Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.10. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 52 obč. zák. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit věřiteli částku představující zhruba 170 % samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že půjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takové jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.11. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o půjčce pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je dlužník povinen věřiteli v souvislosti s poskytnutím půjčky vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 451 obč. zák. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od původního věřitele peněžité plnění ve výši [částka], aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 451 odst. 1 obč. zák.). V řízení přitom vyšlo najevo, že žalovaný ve prospěch půjčky uhradil [částka]. Žalovaný v průběhu řízení relevantním způsobem neprokázal, že by byl dluh uhradil, nárok žalobkyně nezpochybnil, resp. neuplatnil jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu rozdílu mezi poskytnutým a vráceným plněním ve výši [částka]. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byl žalovaný požádán o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů stalo výzvou ze dne [datum], podanou k poštovní přepravě dne [datum]. Jelikož byl žalovaný vyzván splnit dluh do 10 dnů od doručení dané výzvy, ocitl se žalovaný dne [datum] již v prodlení se splněním své povinnosti.12. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalovaného. Při zjišťování převážného úspěchu ve věci soud vycházel i z žalobkyní požadovaného příslušenství, jež bylo předmětem žaloby, a to ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni [datum]. V tomto směru se soud řídil právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne [datum] (N 175/58 SbNU 529). Poněvadž ale žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.13. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka]. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši [částka]. Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.14. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.