Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 14. 7. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů soudního řízení částku ve výši 3 631 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech na soudní poplatek částku ve výši 457 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 45 760 Kč s 12,75 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 40 000 Kč od 14. 7. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč a dále částku smluvní pokuty ve výši 5 760 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, když celková výše úvěru činila 2 000 Kč, s tím, že dodatkem ke smlouvě o navýšení úvěrového limitu byla navýšena na částku 40 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala splatit žalobkyni poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách a zbytek celkové částky k úhradě splatí nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná na úvěr neuhradila žádnou částku, došlo dne 13. 7. 2024 k zesplatnění úvěru. Žalobkyni tak vznikl i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky dlužné jistiny úvěru ve výši 40 000 Kč a rovněž i nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši vyplývající ze sazebníku poplatků, který byl nedílnou součástí úvěrové smlouvy, a to v celkové uplatněné výši 1 450 Kč. V důsledku prodlení žalované této dále vznikla povinnost uhradit žalobkyni též smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z aktuální výše dlužné částky. Za období od 13. 7. 2024 do 4. 12. 2024 smluvní pokuta z dlužné částky 40 000 Kč činí celkem 5 760 Kč. Žalovaná dlužné částky neuhradila ani na základě předžalobní upomínky žalobkyně.
2. Žalovaná se k návrhu nevyjádřila, na výzvy soudu nereagovala.
3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.
4. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a z jejího dodatku o navýšení úvěrového limitu, které byly uzavřeny mezi žalobkyní jako úvěrující na straně jedné a žalovanou jako úvěrovanou na straně druhé, vzal soud za prokázané, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 40 000 Kč formou bezúčelového nezajištěného spotřebitelského úvěru na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, a to na specifikovaný bankovní účet žalované. Úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 40 % měsíčně. Žalovaná se zavázala splatit žalobkyni celkovou částku k úhradě tak, že úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti, a zbytek celkové částky k úhradě splatí nejpozději ke dni ukončení úvěrové smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byl předložený sazebník poplatků. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila v případě řádného splácení 5514 %. Pro případ prodlení žalované s placením jakékoliv splátky byl předmětnou smlouvou sjednán závazek žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení. Současně se pak žalovaná zavázala nahradit žalobkyni v případě svého prodlení účelně vynaložené náklady na úkony spojené s vymáháním pohledávky ve výši stanovené sazebníkem poplatků, přičemž pro případ, že by žalovaná nezaplatila závazek, s jehož úhradou by byla v prodlení, ani do 30 dnů od písemné výzvy žalobkyně, bylo smlouvou ujednáno, že se stává celý úvěr okamžitě splatným.
5. Předloženými potvrzeními o provedených platbách žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla dne [datum] na bankovní účet č. [č. účtu], specifikovaný v úvěrové smlouvě jako účet žalované, postupně částku úvěru v celkové výši 40 000 Kč.
6. Předloženým dopisem ze dne 13. 7. 2024, odeslaným na elektronickou adresu žalované [e-mail], uvedenou v úvěrové smlouvě, žalobkyně doložila, že žalované oznámila, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek žalovanou došlo v souladu s obsahem předmětné smlouvy s okamžitou platností k zesplatnění úvěru a žalovaná tak byla vyzvána k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 92 731,11 Kč ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto dopisu. Žalovaná však neměla dle tvrzení žalobkyně, které nebylo v řízení relevantním způsobem nijak zpochybněno, z titulu výše uvedené smlouvy uhradit žádnou částku, ačkoliv byla k zaplacení vyzývána i předžalobní výzvou, vyhotovenou právní zástupkyní žalobkyně dne 24. 10. 2024, jak bylo v řízení rovněž prokázáno.
7. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
9. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na žalobkyní jednostranně stanovenou pevnou výši měsíčního úroku z úvěru (40 %, tj. 480 % ročně) dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, žalovaná samotný text smlouvy nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.
10. V tomto ohledu soud úrok ve výši 40 % měsíčně hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy (činící maximálně několik desítek % ročně). Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 apod.
11. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru druhé smluvní straně neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by tato zcela na její podmínky nepřistoupila.
12. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, ve znění jejího dodatku, pro rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Na účet žalované byla žalobkyní postupně poskytnuta částka 40 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobního tvrzení, které nebylo v řízení nijak vyvráceno, vyplývá, že žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy žalobkyni nezaplatila vůbec žádnou částku. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na vrácení celé poskytnuté úvěrové jistiny ve výši 40 000 Kč. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 40 000 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 14. 7. 2024 do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.
13. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.
14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. V daném případě měla žalobkyně ve věci neúspěch pouze v relativně malé části, a proto jí soud přiznal plnou náhradu jejích účelně vynaložených nákladů řízení v celkové částce 3 631 Kč, sestávajících ze soudního poplatku 1 831 Kč, ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, v celkové částce 1 500 Kč (3 x 500 Kč) a ze 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. z toho důvodu, že žaloba byla podána po 1. 7. 2014, jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak vyplývá např. ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno], a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Pro úhradu uložené částky, kterou je žalovaná dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit advokátce žalobkyně, pak byla opět stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.
15. O uložení povinnosti doplatit soudní poplatek rozhodl soud podle sazebníku soudních poplatků jako přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy podle položky 2 odst. 2 platí, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. V projednávané věci měla žalobkyně plný procesní úspěch, proto povinnost doplatit soudní poplatek stíhá žalovanou.