8 C 104/2026

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně (ještě pod tehdejší firmou [Jméno žalobkyně B].) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 163 958,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 81 538,38 Kč od 15. 10. 2025 do zaplacení a dále částku smluvní pokuty ve výši 3 830,56 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] distančním způsobem na adrese [Anonymizováno] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 22 200 Kč s možností postupného čerpání, když žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím v pravidelných denních splátkách s tím, že první splátka byla splatnou dne 23. 12. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 20. 12. 2026. Žalovanému byl žalobkyní na jeho bankovní účet vyplacen bezhotovostně v celkovém období od 23. 11. 2024 do 28. 6. 2025 úvěr v částce 81 500 Kč. Žalovaný se dále zavázal zaplatit žalobkyni za zvolenou službu „[Anonymizováno] “ poplatek ve výši 446,56 Kč a za službu „[Anonymizováno] “ poplatek ve výši 1 155 Kč a dále poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, vypověděla žalobkyně uzavřenou smlouvu, o čemž byl žalovaný informován e-mailem ze dne 14. 10. 2025. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 15. 10. 2025. Žalovaný tedy má dle žalobkyně dlužit jistinu ve výši 79 999,24 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 981,09 Kč, smluvní úrok ve výši 82 419,79 Kč, poplatek za službu „[Anonymizováno] “ ve výši 106,15 Kč a poplatek za službu „[Anonymizováno] “ ve výši 451,90 Kč. V důsledku prodlení žalovaného se splacením úvěru tak kromě nároku na úhradu celkové částky ve výši 163 958,17 Kč měl žalobkyni vzniknout i nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení z celkové částky 81 538,38 Kč (79 999,24 Kč + 981,09 Kč + 106,15 Kč + 451,90 Kč) za období od 15. 10. 2025 do zaplacení a nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, když žalobkyně uplatnila vůči žalovanému tuto smluvní pokutu za období od 16. 7. 2025 do 14. 10. 2025 v celkové výši 3 830,56 Kč. Žalovaný dlužné částky nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.

2. Žalovaný se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřil.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z předložené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „[Anonymizováno] půjčka“ č. [hodnota], uzavřené distančním způsobem (tzn. bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran) dne [datum] prostřednictvím webové stránky [Anonymizováno] mezi žalobkyní (jako [Jméno žalobkyně B].) jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský revolvingový úvěr až do výše 22 200 Kč (schválený kreditní rámec), který bylo možné čerpat postupně i opakovaně. Konec doby platnosti kreditního rámce byl sjednán datem 16. 4. 2026. Úroková sazba (pevná – denní úrok) byla sjednána ve výši 1,066 %. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila při čerpání celého kreditního rámce 2140,83 %. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr vrátit společně se sjednanými zvolenými poplatky a příslušenstvím, a to s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, který měl být splácen rovnoměrně v rámci denních splátek do konce doby platnosti kreditního rámce, s poplatkem za službu „[Anonymizováno] “ ve výši 3,66 Kč denně za možnost odkladu splatnosti splátek o 60 dnů, který byl splatným 29. den následující po dni, za který byl tento poplatek vypočten, a to společně s denní splátkou, a s poplatkem za službu „[Anonymizováno] “ ve výši 165 Kč za expresní vyplacení každé tranše, který měl být splácen rovnoměrně v rámci denních splátek do konce doby platnosti kreditního rámce. Poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednaných poplatků a smluvního úrokového navýšení měly být spláceny v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl.

5 Všeobecných obchodních podmínek, které byly společně s Údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru, s Informacemi pro spotřebitele, se Souhlasem se zpracováním osobních údajů a s Předpisem denních splátek, které byly soudu rovněž k důkazu předloženy, nedílnou součástí uzavřené smlouvy. Pro případ prodlení dlužníka s úhradou dluhu bylo čl. VIII. odst. 1 úvěrové smlouvy sjednáno mj. oprávnění věřitele požadovat zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, až do zaplacení.5. Předloženým přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli pak žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla na bankovní účet č. [č. účtu], specifikovaný v úvěrové smlouvě jako účet žalovaného, ve dnech 23. 11. 2024 až 28. 6. 2025 postupně úvěr v celkové částce 81 500 Kč.

6. Z dopisu ze dne 14. 10. 2025, zaslaného na elektronickou adresu [e-mail], uvedenou k osobě žalovaného v úvěrové smlouvě ze dne [datum], žalobkyně doložila, že v souladu se sjednaným oprávněním vypověděla předmětnou smlouvu s okamžitou platností s odůvodněním, že žalovaný ani navzdory předchozímu upozornění neuhradil závazky po splatnosti, kdy nejstarší neuhrazená splátka byla 91 dnů po splatnosti. Žalovaný tak byl vyzván k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 169 223,73 Kč. K zaplacení dlužné částky pak byl vyzýván i předžalobní výzvou, vyhotovenou právní zástupkyní žalobkyně, která byla žalovanému prostřednictvím pošty odeslána dne 30. 1. 2026, jak bylo v řízení rovněž prokázáno.

7. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na žalobkyní jednostranně stanovenou pevnou výši denního úroku z úvěru (1,066 %, tj. 389,09 % ročně!) dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, žalovaný samotný text smlouvy nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

10. V tomto ohledu soud úrok ve výši 1,066 % denně hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy (činící maximálně několik desítek % ročně). Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 apod.

11. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru druhé smluvní straně neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by tato zcela na její podmínky nepřistoupila.

12. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Pro dosažení spolehlivého závěru o tom, v jaké výši se žalovaný případně na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, bylo z pohledu žalobkyně nezbytné prokázat nejenom skutečnost, v jaké konkrétní výši byly úvěrové prostředky žalovanému poukázány, ale i jakou celkovou částku žalovaný žalobkyni zaplatil, jelikož žalobkyni by vzniklo z titulu vydání bezdůvodného obohacení právo na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou a částkou žalovaným zaplacenou. Zdejší soud proto ještě před jednáním ve věci samé vyzval žalobkyni mj. k doplnění žalobních tvrzení o konkrétní specifikaci, jakou celkovou částku žalovaný z titulu uzavřené smlouvy zaplatil. Do konání jednání ve věci samé samosoudci nebyly předloženy žádné písemnosti, z nichž by vyplývalo, že žalobkyní bylo na tuto výzvu adekvátně reagováno. Soud tak vycházel z toho, že žalobkyně včas, tzn. k okamžiku vyhlášení meritorního rozhodnutí, požadovanou skutečnost soudu nesdělila. Soud přitom na jednání ve věci samé, konaném dne [datum] od 13.45 hod., nemohl žalobkyni z důvodu omluvené nepřítomnosti její zástupkyně poskytnout ani adekvátní procesní poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., když není povinen za tímto účelem odročovat jednání či poučení poskytnout jinak. V řízení tak k okamžiku vyhlášení rozsudku, jímž je soud vázán, nebylo tvrzeno, jakou celkovou částku měl žalovaný na svůj tvrzený úvěrový dluh zaplatit. Teprve až následně po vyhlášení rozsudku bylo dodatečně zjištěno, že žalobkyně téhož dne vyhotovila písemné vyjádření, jímž reagovala na výzvu soudu a současně zaslala i příslušné listinné důkazy, s tím, že tyto písemnosti byly zdejšímu soudu doručeny dne [datum] ve 12.37 hod., tzn. že se je do konání jednání ve věci samé nepodařilo administrativně zpracovat a samosoudci včas předložit tak, aby je měl při jednání již k dispozici. Zástupkyni žalobkyně přitom byla výzva k doplnění žalobního tvrzení o požadovanou skutečnost ve lhůtě 15 dnů doručena s dostatečným časovým předstihem, a to konkrétně již dne 10. 4. 2026.

13. Za této situace proto z výše uvedených důvodů nebylo možné při jednání dospět ke stanovení přesné výše bezdůvodného obohacení, neboť soud neměl k dispozici žádná konkrétní tvrzení o tom, jakou celkovou částku žalovaný na základě neplatné úvěrové smlouvy zaplatil. Za těchto okolností proto nezbylo zdejšímu soudu než podanou žalobu v plném rozsahu zamítnout.

14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měl ve věci plný úspěch žalovaný, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo za použití argumentu a contrario ve vztahu k citovanému zákonnému ustanovení rozhodnuto o tom, že se žalovanému vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává, ač by na ni jinak měl s ohledem na výsledek sporu právo.

15. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni jako navrhovatelku, která byla navíc ve sporu zcela neúspěšnou, stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 1 678 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 6 712 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 8 390 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši 1 678 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla žalobkyni dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.