Výrok
I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný zaplatil žalobkyni [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši [částka] a žalovaný se za poskytnutí úvěru zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši [částka]. Celkem se tedy žalovaný zavázal žalobkyni k úhradě částky ve výši [částka], a to formou týdenních splátek po [částka]. Žalovaný však splácel nepravidelně, když žalobkyni uhradil pouze částku v celkové výši [částka]. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním, stal se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru zbylý dluh včetně příslušenství splatným v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky.
2. Žalovaný při jednání ve věci samé k návrhu na zahájení řízení uvedl, že rozhodnutí o něm ponechává na úvaze soudu.
3. Z předložené Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako úvěrujícím na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce [částka], který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit a zaplatit jí dále související náklady v celkové částce [částka], sestávající z úroku ve výši [částka], z poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši [částka] a z poplatku za hotovostní inkaso splátek úvěru ve výši [částka]. Celkem se tedy žalovaný uvedenou smlouvou zavázal žalobkyni k zaplacení částky ve výši [částka], a to formou 78 pravidelných týdenních splátek po [částka] s tím, že první splátka byla splatnou dne [datum]. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly předložené Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru, podle nichž v případě nesplnění povinnosti uhradit jednotlivou splátku, a to ani v dodatečné lhůtě, vzniká žalobkyni právo požadovat uhrazení celé dlužné částky včetně příslušenství, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Soudu pak byly dále žalobkyní k důkazu předloženy i vyplněný Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru včetně jeho přílohy a vyplněná Evidenční karta klienta. Žalovaný měl dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené smlouvy o úvěru uhradit pouze částku v celkové výši [částka], jak vyplynulo i z předložené bilance úvěrové smlouvy a z předžalobní výzvy k zaplacení dluhu ze dne [datum]. Celková výše žalované jistiny tak činí částku [částka] ([částka] – [částka]).
4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných nákladů úvěru v celkové výši [částka] dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.
7. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal žalobkyni k zaplacení nákladů za poskytnutí úvěru v celkové výši [částka], tzn. že tyto náklady u poskytnutého úvěru v částce [částka] činí 95 % samotné výše úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. 25 Co 335/2018 ze dne [datum] v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že „pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou, navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou (v nyní posuzované věci sjednané náklady úvěru téměř dosahují výše samotné částky úvěru)“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku sp. zn. 25 [Anonymizováno] 100/2020 ze dne [datum], který se rovněž zabýval obdobným nárokem, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že „požaduje-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl „vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých těchto poplatků, které v souhrnu představují odměnu za půjčení peněžních prostředků, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jde o ujednání neplatné (§ 580 o. z.). Jinými slovy řečeno, z okolností věci plyne, že bez sjednání tak vysokého „souhrnného poplatku“ by věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil “.
8. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši [částka] se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši [částka], je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Jenom výše součtu poplatků za zpracování a doručení úvěru a za hotovostní inkaso splátek v celkové částce [částka] činí 62 % samotné žalovanému poskytnuté úvěrové částky.
9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto by měla žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalovaný však zaplatil splátky v celkové výši [částka]. Žalobkyni tudíž žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nevznikl, jelikož tento zaplatil částku o [částka] vyšší, než kolik činila částka poskytnutého úvěru. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala i přiznání zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, je nutné konstatovat, že v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu až na základě výzvy věřitele. V posuzované věci mohl být žalovaný prokazatelně poprvé vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum], kdy již byla žalovaným na splátkách zaplacena celková částka ve výši [částka] (poslední částka byla žalovaným uhrazena ve 34. týdnu roku 2023), tzn. že k žalovanému prodlení ani dojít nemohlo.
10. Soud byl proto nucen z výše uvedených důvodů návrh žalobkyně na zaplacení žalované částky jako nedůvodný v plném rozsahu zamítnout.
11. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V tomto případě měl ve věci plný úspěch žalovaný, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo za použití argumentu a contrario ve vztahu k citovanému zákonnému ustanovení rozhodnuto o tom, že se žalovanému vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává, ač by na ni jinak měl s ohledem na výsledek sporu právo.
12. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni jako navrhovatelku, která navíc byla ve sporu zcela neúspěšnou, stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.