8 C 245/2025

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovanou za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši [částka], když se však žalovaná dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, v důsledku čehož byla v upomínce ze dne [datum] informována o zesplatnění celého úvěru k tomuto datu a vyzvána k okamžité úhradě. Žalovaná se tak dostala do prodlení s úhradou celého úvěru dne [datum]. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši [částka], skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši [částka] a ze smluvního úroku ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení z nesplacené jistiny ode dne následujícího po datu splatnosti úvěru.[právnická osoba] jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Z předložené Smlouvy o revolvingovém úvěru KIMBI č. [hodnota], uzavřené dne [datum], jejíž nedílnou součástí měly být předložené Obchodní podmínky pro produkt KIMBI, vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran), ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované neúčelový bezhotovostní spotřebitelský revolvingový úvěr (s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru), a to až do výše úvěrového limitu [částka], přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou ve výši 200 % ročně. Úvěr měl být splácen ve stanovených minimálních měsíčních splátkách s tím, že v případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky nebo jiného dluhu byla úvěrující společnost oprávněna úvěr zesplatnit, tzn. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a požadovat úhradu celého úvěru včetně příslušenství a sjednaných sankcí, a to najednou. Předloženým výpisem z běžného účtu žalobkyně dále prokázala, že dne [datum] poskytla její právní předchůdkyně na bankovní účet žalované, specifikovaný v úvěrové smlouvě, a to pod variabilním symbolem, jímž bylo číslo úvěrové smlouvy, částku úvěru ve výši [částka] a dne [datum] částku úvěru ve výši [částka], tj. celkem [částka], jak bylo prokázáno rovněž vyžádanou zprávou od společnosti [právnická osoba]. ze dne [datum]. Z dopisu ze dne [datum], adresovaného žalované, vzal soud za prokázané, že tato byla vyrozuměna o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně byla nucena poskytnutý úvěr v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou a obchodními podmínkami ke dni [datum] zesplatnit a vyzvat žalovanou k okamžité úhradě veškerých dlužných částek, a to mj. dlužné jistiny ve výši [částka] a dlužného smluvního úroku ve výši [částka], neboť žalovaná ani po několika upomínkách dlužnou částku splátky úvěru nezaplatila. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s předloženou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s dodatkem č. [hodnota] z téhož dne a se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum] a předloženou předžalobní výzvou žalobkyně rovněž ze dne [datum].4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.7. V tomto ohledu soud úrok ve výši 200 % ročně hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z revolvingových úvěrů se v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy pohybovaly ve výši okolo 2 % měsíčně (tj. 24 % ročně), což však úroková sazba v předmětné věci mnohonásobně převyšuje. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-76 ze dne [datum], č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-68 ze dne [datum], č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-58 ze dne [datum] apod.8. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku v celkové výši [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatila částku ve výši [částka], jak bylo soudu k jeho výzvě žalobkyní dodatečně sděleno podáním ze dne [datum], a proto má žalobkyně z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na vrácení rozdílu mezi poskytnutou částkou [částka] a zaplacenou částkou [částka] ve výši [částka] ([částka] – [částka]). Pakliže se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení, lze žalobkyni za této situace přiznat tento úrok z prodlení v odpovídající výši 12 % ročně pouze z přiznané částky [částka], a to od [datum] do zaplacení, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla soudu jako prokazatelná výzva k plnění předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne [datum], kterou byla žalované poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 3 dnů. Žalobkyně v řízení doložila, že tato výzva byla žalované prostřednictvím pošty odeslána tohoto dne, tj. dne [datum] (sobota). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalované třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (středa). Poskytnutá lhůta 3 dnů pak uplynula dnem [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaná mohla nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro zaplacení byla žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.9. Ohledně zbývající částky žalované jistiny v celkové výši [částka] ([částka] – [částka]) a žalovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měly obě účastnice ve věci úspěch pouze částečný s tím, že míra jejich procesního úspěchu a neúspěchu je obdobná. Za této situace proto bylo rozhodnuto o tom, že žádná z účastnic nemá na náhradu nákladů řízení právo.11. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto je žalobkyně jako navrhovatelka, jíž navíc nebylo vůči žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka]. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla žalobkyni rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.