Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

8 C 278/2024

Soud: Okresní soud v KlatovechDatum rozhodnutí: 27. 11. 2024Č. j.: 8 C 278/2024-46Samosoudce: Mgr. Martin MatějíčekAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 5. 2. 2025Předmět řízení: zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSKT:2024:8.C.278.2024.1
neplatnost právního jednánísmlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (67) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a částky úroku ve výši 21 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [Jméno advokátky], advokátky se sídlem v [adresa].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 21 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala konečným věřitelem pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota] -3034, na jejímž základě byl žalované téhož dne poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr ve výši [částka] s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím formou 16 splátek, přičemž poslední splátka byla splatnou ke dni [datum]. Žalovaná do uvedeného data splatnosti tyto peněžní prostředky ani zčásti nevrátila a z titulu uzavřené smlouvy nezaplatila žádnou částku. Dluh žalované tak má sestávat z neuhrazené jistiny ve výši [částka], ze smluvního úroku z dlužné jistiny ve výši 21 % ročně od [datum] do zaplacení a ze zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne následujícího po splatnosti jistiny, tj. od [datum], do zaplacení.[právnická osoba] jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Z předložené Smlouvy o úvěru č. [hodnota] -3034, uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným a dlužníkem na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalované byla na základě této smlouvy poskytnuta uvedenou právní předchůdkyní žalobkyně při jejím podpisu částka bezúčelového hotovostního spotřebitelského úvěru v celkové výši [částka], kterou se žalovaná zavázala vrátit a uhradit dále sjednaný pevný úrok ve výši 21 % ročně z poskytnuté jistiny a rovněž blíže nespecifikovanou úplatu a administrativní poplatek, to vše v celkové výši [částka]. Žalovaná se tedy uvedenou smlouvou zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkovou částku ve výši [částka] (jistina [částka] + celkové náklady spotřebitelského úvěru [částka]), a to v 16 pravidelných měsíčních splátkách po [částka], splatných vždy do 30. dne v kalendářním měsíci. RPSN v daném případě dle úvěrové smlouvy činila 163,38 %. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy pak byl předložený předpis splátek. Soudu přitom byly dále k důkazu předloženy i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a podklady pro ověření úvěruschopnosti žalované. Ze soudem vyžádaného doplňujícího vyjádření žalobkyně vyplynulo, že žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy nezaplatila vůbec žádnou částku, když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán případný opak. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, ve spojení s příslušnými seznamy postoupených pohledávek.4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných nákladů úvěru v celkové výši [částka] dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.7. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení nákladů za poskytnutí úvěru v celkové výši [částka], tzn. že tyto náklady u poskytnutého úvěru v částce [částka] činí 84 % výše samotné úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku č. j. 25 Co 335/2018 ze dne [datum] v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že „pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou (v nyní posuzované věci sjednané náklady úvěru přesahují 4/5 částky poskytnutého úvěru)“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku č. j. 25 Co 100/2020 ze dne [datum], který se rovněž zabýval obdobným nárokem, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že „požaduje-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl „vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých těchto poplatků, které v souhrnu představují odměnu za půjčení peněžních prostředků, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jde o ujednání neplatné (§ 580 o. z.). Jinými slovy řečeno, z okolností věci plyne, že bez sjednání tak vysokého „souhrnného poplatku“ by věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil “.8. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši [částka] se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši [částka], je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila.9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná nezaplatila žalobkyni či jejím právním předchůdkyním žádnou částku. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky v celé poskytnuté výši [částka]. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, lze žalobkyni přiznat úrok z prodlení z této jistiny, když však v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu až na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla soudu jako prokazatelná výzva k plnění žalované předložena předžalobní výzva ze dne [datum], jíž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky bez výslovného stanovení lhůty pro zaplacení dluhu. Žalobkyně v řízení doložila, že tato výzva byla žalované prostřednictvím pošty odeslána téhož dne [datum] (středa). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalované třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (pondělí). Následujícího dne [datum] tak měla žalovaná dluh splnit a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaná mohla nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro zaplacení byla žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.10. Co do zbývajících částek žalovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení a úroku z úvěru, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě žalované platně nevznikl.11. O nákladech řízení mezi účastnicemi bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. V daném případě měla žalobkyně ve věci neúspěch pouze co do části uplatněného zákonného příslušenství, a proto jí soud přiznal plnou náhradu jejích nákladů řízení. Tyto náklady dosahují celkové výše [částka] a sestávají z již zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z doplatku soudního poplatku ve výši [částka], uloženého žalobkyni k úhradě výrokem IV. tohoto rozsudku, ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce [částka] (3 x [částka]) a ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky. Rovněž pro úhradu celkové částky nákladů řízení, kterou je žalovaná dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit advokátce žalobkyně, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.12. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni jako navrhovatelku stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla i v tomto případě stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací