Výrok
I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný zaplatil žalobkyni [částka] s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a dále částku smluvní pokuty ve výši [částka]. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se žalovaným uzavřela prostřednictvím svých webových stránek smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému bankovním převodem poskytnut dne [datum] a dne [datum] úvěr, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit a zaplatit jí smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou a žalovaný jej měl splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 20. dni v měsíci. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou úvěru a v poslední upomínce ze dne [datum] byl informován o zesplatnění celého úvěru ke dni [datum] a vyzván k jeho úhradě. Předmětem žalobního návrhu je tak pohledávka skládající se z nesplacené části jistiny úvěru ve výši [částka] a ze smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované částce [částka], nejpozději splatná dne [datum], to vše se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru, a dále pohledávka na zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, když žalobkyně požadovala přiznat smluvní pokutu z dlužné jistiny za období od začátku prodlení, tj. od [datum], do data odeslání předžalobní výzvy dne [datum], a to v kapitalizované výši [částka].
2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k návrhu na zahájení řízení uvedl, že se několikrát snažil věc se žalobkyní mimosoudně řešit, avšak neúspěšně. K samotnému uplatněnému nároku pak sdělil, že původní splátky platil, avšak dle jeho názoru zapůjčenou částku několikanásobně přeplatil.
3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí do jeho datové schránky již dne [datum]. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) proto soud věc při tomto jednání projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z předložených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako úvěrujícím na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému nezajištěný neúčelový bezhotovostní spotřebitelský úvěr s pravidelným splácením úroků a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr), a to s výší úvěrového limitu [částka]. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou a úročen byl úrokovou sazbou ve výši 40 % měsíčně. Žalovaný se zavázal úrok přirostlý za uplynulé období splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 20. dni v měsíci. Pro případ prodlení žalovaného s vrácením poskytnutého úvěru nebo placením sjednaného smluvního úroku se žalovaný smlouvou zavázal zaplatit žalobkyni mj. smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Pro případ prodlení žalovaného v rozsahu minimálně dvou kalendářních měsíců pak bylo smluvními stranami sjednáno, že se bez dalšího stává splatným celý dluh, tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení.
5. Žalobkyně v řízení předloženými potvrzeními o provedených platbách prokázala, že dne [datum] poukázala na bankovní účet žalovaného, specifikovaný v úvěrové smlouvě, částku úvěru ve výši [částka] a dne [datum] další částku úvěru ve shodné výši [částka], tj. celkem [částka]. Předloženým dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyrozuměla žalovaného o tom, že z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek došlo k tomuto dni k zesplatnění úvěru a žalovaný byl současně vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 3 dnů od doručení dopisu.
6. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.9. V tomto ohledu soud úrok ve 40 % měsíčně (480 % ročně!) hodnotí jednoznačně jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše bez jakýchkoliv pochybností mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-76 ze dne [datum], č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-68 ze dne [datum], č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-58 ze dne [datum] apod.10. Zdejší soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně směřující vůči žalovanému tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Pro dosažení spolehlivého závěru o tom, v jaké výši se žalovaný případně na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, bylo z pohledu žalobkyně nezbytné prokázat, v jaké konkrétní výši byly úvěrové prostředky poukázány žalovanému a jakou celkovou částku žalovaný z titulu uzavřené smlouvy zaplatil, jelikož žalobkyni by vzniklo z titulu vydání bezdůvodného obohacení právo na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou a částkou žalovaným zaplacenou. Zdejší soud proto ještě před jednáním ve věci samé, které se konalo dne [datum], vyzval žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení o sdělení, kdy a jaké konkrétní částky žalovaný z titulu uzavřené smlouvy zaplatil, neboť žalovaný namítl, že žalobkyni vrátil více než mu bylo z titulu úvěru poskytnuto. Právně zastoupená žalobkyně však na tuto výzvu nijak nereagovala, požadovanou skutečnost soudu nesdělila a z účasti na nařízeném jednání se omluvila, ačkoliv sama přitom v písemné omluvě požádala o to, aby žalobkyně byla před konáním jednání případně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Soud tak na jednání konaném ve věci samé dne [datum] nemohl žalobkyni poskytnout adekvátní procesní poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a žalobkyně se tak sama zbavila možnosti být poučena ve vztahu ke skutečnostem, jejichž objasnění bylo ostatně požadováno již předchozí výzvou soudu, doručenou zástupkyni žalobkyně společně s předvoláním k jednání. Soud přitom není povinen za tímto účelem odročovat jednání či poučení poskytnout jinak. V řízení tak nebylo předloženými listinnými důkazy žalobkyní spolehlivě prokázáno, jakou celkovou částku měl žalovaný na svůj tvrzený úvěrový dluh zaplatit, tzn. v jaké konkrétní výši se měl žalovaný případně na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit.11. V řízení tak nebylo možné dospět ke stanovení přesné výše bezdůvodného obohacení, protože žalobkyně soudu nenabídla žádná konkrétní tvrzení o tom, jakou celkovou částku žalovaný na základě úvěrové smlouvy zaplatil. Za těchto okolností proto nezbylo zdejšímu soudu než podanou žalobu v plném rozsahu zamítnut.12. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měl ve věci plný úspěch žalovaný, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo za použití argumentu a contrario ve vztahu k citovanému zákonnému ustanovení rozhodnuto o tom, že se žalovanému vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává, ač by na ni jinak měl s ohledem na výsledek sporu právo.13. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni jako navrhovatelku, jež byla navíc ve sporu zcela neúspěšnou, stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.