8 C 333/2025

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se domáhá pouze zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného, se zákonným úrokem z prodlení, když žalobkyně se stala věřitelem pohledávky za žalovaným, která vznikla společnosti [právnická osoba], a to na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou tato obchodní společnost uzavřela se žalovaným dne [datum]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla uvedená právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, přičemž v souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně i celkovou částku poplatku ve výši [částka], sestávající z kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka], z částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši [částka] a z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši [částka]. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté jistiny úvěru a poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkovou částku ve výši [částka]. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena stávající žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností k tomuto dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně již ničeho uhrazeno. Žalovaný tedy dluží žalobkyni jistinu ve výši [částka], představující rozdíl mezi poskytnutou částkou [částka] a žalovaným zaplacenou částkou [částka], dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši [částka] a úrok z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny [částka] od [datum] do zaplacení. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši [částka] představuje zákonný úrok z prodlení počítaný z dlužné jistiny od [datum] do data účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek, tj. do [datum].

2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Z předložené Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] na straně jedné a žalovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr v částce [částka], kterou se žalovaný zavázal vrátit uvedené společnosti a zaplatit jí dále poplatek v celkové částce [částka], tvořený součtem kapitalizovaného úroku ve výši [částka], částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši [částka] a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení v celkové výši [částka], tzn. že žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkovou částku ve výši [částka], a to formou 21 měsíčních splátek po [částka]. Podpisem uvedené smlouvy žalovaný potvrdil, že při jejím uzavření převzal v hotovosti celou částku úvěru. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru pak byly Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, které byly soudu rovněž k důkazu předloženy. Žalovaný své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy řádně neplnil, když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán případný opak. Žalovaný měl z titulu výše uvedené smlouvy uhradit dle žalobních tvrzení, která nebyla v řízení nijak zpochybněna, splátky v celkové výši [částka], jak vyplynulo i ze žalobkyní předložené tabulky umoření. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení o nárocích vyplývajících z uzavřené smlouvy byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne [datum] mezi obchodní společnostní [právnická osoba] jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé, a to ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum].

4. Podle § 2993 občanského zákoníku (dále jen o. z.) plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných celkových nákladů úvěru v podobě poplatku v souhrnné výši [částka] dospěl shodně jako žalobkyně k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva o úvěru uzavřena jako smlouva spotřebitelská, tj. smlouva mezi podnikatelem a spotřebitelem, v níž jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, zakázána. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu, tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto právního jednání. Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

6. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení souhrnného poplatku v celkové výši [částka], tzn. že tento poplatek u poskytnutého úvěru v částce [částka] činí téměř 121 % výše samotné částky úvěru. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí spotřebitelského úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. 25 Co 335/2018 ze dne [datum] v obdobné věci totožné žalobkyně dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že „pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku sp. zn. 25 Co [Anonymizováno] /2020 ze dne [datum], který se rovněž zabýval obdobným nárokem žalobkyně, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že „požaduje-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl „vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých těchto poplatků, které v souhrnu představují odměnu za půjčení peněžních prostředků, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jde o ujednání neplatné (§ 580 o. z.). Jinými slovy řečeno, z okolností věci plyne, že bez sjednání tak vysokého „souhrnného poplatku“ by věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil “.

7. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši [částka] se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši [částka], je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Jenom celková výše sjednaného kapitalizovaného úroku v částce [částka] přitom činí více než 96 % výše samotné částky poskytnutého úvěru, což rovněž nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné.

8. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba ve shodě s jejím názorem skutečně po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného zákonného ustanovení. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobních tvrzení, která nebyla v řízení nijak relevantně vyvrácena, a z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný uhradil na splátkách úvěru celkovou částku ve výši [částka]. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou ([částka]) a částkou žalovaným zaplacenou ([částka]), tj. nárok na zaplacení částky ve výši [částka]. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny, ať již ve výši [částka], kapitalizovaného za dobu od [datum] do data účinnosti postoupení pohledávky dne [datum], nebo dále běžícího z částky [částka] od [datum] do zaplacení, lze žalobkyni přiznat tento úrok z prodlení, a to v odpovídající výši 12 % ročně z dlužné částky [částka], až ode dne vzniku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení, nikoliv ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky dle neplatné smlouvy o úvěru. V případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byl žalovaný prokazatelně poprvé vyzván k úhradě dluhu oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], jímž byla žalovanému poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 10 dnů od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalovanému prostřednictvím pošty odesláno dne [datum] (čtvrtek), v souladu s ustanovením § 573 o. z. tak bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (úterý). Poskytnutá lhůta 10 dnů pak uplynula dnem [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

9. Ohledně zbývajících žalovaných částek zákonného úroku z prodlení pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným platně sjednán, když sama žalobkyně výslovně svůj nárok uplatnila z titulu bezdůvodného obohacení, avšak počátek prodlení nesprávně dovodila ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tj. z neplatného právního jednání.

10. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. V daném případě měla žalobkyně ve věci neúspěch pouze co do části uplatněného zákonného příslušenství, a proto jí soud přiznal plnou náhradu jejích nákladů řízení. Tyto náklady dosahují celkové výše [částka] a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce [částka] (3 x [částka]), ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 14b odst. 6 písm. a) této vyhlášky a z 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka], tj. [částka], neboť právní zástupce žalobkyně je registrovaným plátcem uvedené daně. Rovněž pro úhradu celkové částky nákladů řízení, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobkyně, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.