8 C 345/2024

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že dne [datum] uzavřela se žalovanou elektronicky Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], na základě níž se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši [částka], když úroky z úvěru měly být žalovanou žalobkyni hrazeny v měsíčních splátkách ve výši [částka], se splatností vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne [datum]. Přes opakované upomínky žalobkyně nebyla žalovanou tato splátka uhrazena, a proto žalobkyně v souladu s úvěrovou smlouvou přistoupila k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou s ohledem na porušení smlouvy o úvěru k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku, nákladů na upomínkování a nákladů právního zastoupení. Žalovaná částka v celkové výši [částka] přitom má představovat zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru, náklady na upomínkování v celkové výši [částka], zákonný úrok z prodlení v odpovídající výši z dlužné částky a náhradu nákladů soudního řízení.[právnická osoba] výzvě soudu žalobkyně následně svým podáním ze dne [datum] doplnila žalobní tvrzení tak, že žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatila žalobkyni dvě splátky ve výši [částka], tj. celkem [částka]. Tato částka byla v souladu se smluvním ujednáním započtena na úroky z úvěru.3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z elektronicky sjednané Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že žalobkyně se jakožto nebankovní poskytovatel spotřebních úvěrů zavázala poskytnout žalované jakožto spotřebiteli spotřebitelský neúčelový úvěr v celkové výši [částka]. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 12 měsíců s tím, že celková částka spotřebitelského úvěru tedy byla splatnou ke dni [datum]. Zápůjční úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 15 % měsíčně, tj. ve výši 180 % ročně. Žalovaná se tak zavázala jenom na úrocích úvěru zaplatit žalobkyni celkovou částku [částka], a to formou 12 pravidelných měsíčních splátek po [částka], splatných počínaje měsícem dubnem 2024 vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, s tím, že poslední splátka byla splatnou dne [datum], jak bylo v řízení doloženo i příslušnou tabulkou umoření, která byla soudu společně s předsmluvními informacemi a dalšími přílohami rovněž předložena. Smluvní strany se přitom ve smlouvě dohodly na tom, že sjednaný úrok z úvěru v měsíční výši [částka] bude splátkami hrazen bez umoření jistiny spotřebitelského úvěru, která měla být ve výši [částka] splatnou společně s poslední splátkou úroku, tzn. že ke dni [datum] měla být žalovanou zaplacena celková částka ve výši [částka] ([částka] + [částka]). Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) byla uvedenou smlouvou deklarována ve výši 435,03 % ročně. Žalovaná se tak úvěrovou smlouvou zavázala zaplatit žalobkyni celkovou dlužnou částku spotřebitelského úvěru ve výši [částka] [úrok z úvěru ve výši [částka] (12 x [částka]) + jistina úvěru ve výši [částka] ]. V řízení přitom bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo dne [datum] k poskytnutí sjednané úvěrové částky, tzn. že na bankovní účet žalované specifikovaný v úvěrové smlouvě byla bezhotovostně poukázána částka ve výši [částka]. Relevantním způsobem přitom nebylo zpochybněno doplňující žalobní tvrzení o tom, že žalovaná uhradila žalobkyni v průběhu trvání smluvního vztahu pouze dvě měsíční splátky úroku ve výši [částka], tj. celkovou částku ve výši [částka]. Předloženou 1. upomínkou ze dne [datum] a 2. upomínkou ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že žalovaná nezaplatila měsíční splátku ve výši [částka], splatnou ke dni [datum], v důsledku čehož žalobkyně v souladu s čl. V. bodem 5.5. úvěrové smlouvy předloženým dopisem (předžalobní výzvou) ze dne [datum] zesplatnila žalovanou jistinu úvěru ve výši [částka] s příslušenstvím a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky nejpozději do dne [datum]. Tento dopis byl téhož dne [datum] doporučeně zaslán prostřednictvím pošty na adresu trvalého bydliště žalované, uvedenou i v úvěrové smlouvě, jak bylo v řízení prokázáno kopií příslušného poštovního podacího lístku.5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na výši sjednaného obchodního úroku dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je tak korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele.8. V daném případě se žalovaná nacházela v pozici spotřebitele jakožto slabšího ze smluvních subjektů při uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy. Tato nerovnováha je v předmětné věci natolik významnou, že je nutné ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. V posuzovaném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, nemohla žalovaná samotný standardizovaný text návrhu úvěrové smlouvy, vyhotovený jednostranně žalobkyní, nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.9. V tomto ohledu si zdejší soud dovolí odkázat na právní závěry, k nimž opakovaně ve svých rozhodnutích v obdobných věcech o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv dospěl Krajský soud v Plzni, a to např. v rozsudcích ze dne [datum] č. j. 25 Co 112/2018-82, ze dne [datum] č. j. 25 Co 127/2018-76, ze dne [datum] č. j. 25 Co 292/2018-68 nebo ze dne [datum] č. j. 25 Co 293/2018-58. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. V nyní posuzované věci žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka], přičemž žalovaná měla žalobkyni vedle této jistiny úvěru zaplatit úrok z úvěru ve výši [částka], tzn. úrok ve výši 180 % samotné výše poskytnuté úvěrové částky. Krajský soud při posuzování těchto nároků přitom poukázal na to, že „podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 o. z. ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Úrok je odměnou za poskytnutí úvěru, a pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy pouze ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005). Jestliže věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaným bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy“. Sjednaný úrok v částce, která bezmála dosahuje dvojnásobku samotné částky poskytnutého úvěru, je proto nutné hodnotit jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry (viz. také nálezy Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn.

I. ÚS 199/11 a ze dne [datum] sp. zn.

II. ÚS 3194/18). Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalované nepůjčila a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila, když žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalované slíbit plnění ([částka]), jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ([částka]) ve značném nepoměru. Smlouva s takto sjednaným (či spíše žalobkyní direktivně stanoveným) obchodním úrokem je tedy dle názoru zdejšího soudu smlouvou absolutně neplatnou. Úvěrová smlouva se i konstrukcí sankcí, kumulativně postihujících spotřebitele (viz bod 5.3. úvěrové smlouvy), celkově jeví jako nevyvážená v neprospěch spotřebitele. Navíc je koncipována pro běžného spotřebitele značně nepřehledně a její text je napsán hustým malým písmem.10. Od poskytovatele peněžních prostředků jako silnější smluvní strany a profesionála v oblasti poskytování nebankovních půjček se očekává naplnění požadavku přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru měl odpovídat jeho ekonomickému riziku. Jednání žalobkyně považuje soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku či zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Dle názoru soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na úvěrovém trhu a její konání, pokud za poskytnutí úvěru požaduje po spotřebiteli zaplacení částky násobně vyšší, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků, kteří z různých důvodů nedosáhnou na bankovní produkty, či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno vnímat jako společensky nežádoucí.11. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o poskytnutí spotřebitelském úvěru, a to pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Ve prospěch žalované byla poskytnuta žalobkyní celková částka [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalovaná uhradila na svůj domnělý úvěrový závazek částku v celkové výši [částka]. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalované poskytnutou ([částka]) a částkou žalovanou zaplacenou ([částka]), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši [částka]. Pokud se žalobkyně podanou žalobou domáhala přiznání i zákonného úroku z prodlení, lze jí přiznat tento úrok z prodlení pouze z přiznané částky [částka], když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci soud za výzvu k plnění dluhu považuje dopis právního zástupce žalobkyně ze dne [datum] (oznámení o zesplatnění úvěru a předžalobní výzva), jímž byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě do [datum], a který byl žalované zaslán na adresu jejího bydliště téhož dne [datum]. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro úhradu uložené částky byla žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.12. Co do zbývající části žalobou uplatněných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta, protože závazek k jejich úhradě nebyl mezi účastnicemi platně sjednán. Žalobkyni tak nebyl přiznán rozdíl mezi celkovou požadovanou jistinou [částka] a přiznanou částkou [částka] ve výši [částka], a to včetně příslušného zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a včetně částky nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši [částka] za dvě písemné upomínky po [částka], požadované žalobkyní s odkazem na znění čl. V. bodu 5.4. neplatné úvěrové smlouvy.13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měly obě účastnice ve věci úspěch pouze částečný s tím, že úspěch žalobkyně činí cca 70 % ([částka] s příslušenstvím) a její neúspěch, tj. úspěch žalované, činí cca 30 % ([částka] s příslušenstvím). Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má právo na 40 % svých nákladů. Náklady řízení žalobkyně jsou přitom představovány celkovou částkou ve výši [částka] a sestávají ze soudního poplatku v souhrnné výši [částka] (již zaplacený poplatek ve výši [částka] + doplatek poplatku dle výroku IV. tohoto rozsudku ve výši [částka]), ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce [částka] (3 x [částka]) a ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. z toho důvodu, že žaloba byla podána po [datum], jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak vyplývá např. ze spisu zdejšího soudu, vedeného pod sp. zn. 8 C 365/2023, a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. 40 % z částky [částka] pak činí částku v přiznané výši [částka]. Pro úhradu této částky, kterou je žalovaná dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit advokátu žalobkyně, pak byla opět stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.14. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto je žalobkyně jako navrhovatelka podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka]. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] (správně měl být zaplacen poplatek pouze ve výši [částka]) podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla stanovena totožná lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.