Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [Jméno advokáta], advokáta se sídlem v [adresa].
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla společnosti [právnická osoba]., jež se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému postupně poskytnut úvěr v celkové výši [částka], který měl být splacen nejpozději dne [datum], když žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti tyto peněžní prostředky zcela nevrátil. V poslední upomínce ze dne [datum] byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru v souladu se smluvním ujednáním a vyzván k jeho okamžité úhradě. Žalovaný se tedy měl dostat do prodlení s úhradou celého úvěru dne [datum]. Ke dni podání žaloby uhradil žalovaný pouze částku ve výši [částka]. Předmětem žalobního návrhu je tak pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši [částka] a ze zákonného úroku z prodlení z této částky ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru.[právnická osoba] jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum] distančním způsobem, tj. bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran, mezi společností [právnická osoba]. (tehdy ještě pod obchodní firmou Viva [právnická osoba].) jako úvěrujícím na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že uvedená právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr) s výší úvěrového limitu v částce [částka], který se žalovaný zavázal vrátit do dne [datum] s tím, že roční úroková sazba byla sjednána ve výši 457,50 %. Žalovaný se tak zavázal zaplatit úrok ve výši [částka]. Celková částka, kterou měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně na základě uvedené úvěrové smlouvy zaplatit, tedy činila [částka]. Nedílnou součástí uzavřené úvěrové smlouvy byly předložené Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o spotřebitelském úvěru a Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Předloženými potvrzeními o provedených platbách bylo dále prokázáno, že na žalovaným ve smlouvě uvedený účet byla společností Viva [právnická osoba]. postupně ve dnech [datum] až [datum] poukázána celková částka ve výši [částka] ([částka] + [částka] + [částka]). Dále pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu porušení smluvních podmínek ze strany žalovaného využila svého smluvního oprávnění a ke dni [datum] úvěr tzv. zesplatnila. V řízení pak byla předloženými smlouvami o postoupení pohledávek prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným vyplývající z úvěrové smlouvy postoupena předchozím věřitelem, jenž ji původně nabyl od společnosti [právnická osoba].4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.7. V tomto ohledu soud úrok ve sjednané výši 457,50 % ročně (tj. ve výši cca 1,25 % denně) hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum] apod.8. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši [částka] se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši [částka] (RPSN činila 4 666,80 %), je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil.9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně celkovou částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Pokud bude soud bez dalšího vycházet ze žalobního tvrzení, že žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatil celkovou částku ve výši [částka], lze dospět k takovému závěru, že žalobkyně má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení zbývající části poskytnuté úvěrové částky ve výši [částka] ([částka] – [částka]). Pakliže se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky ve výši [částka], lze žalobkyni za této situace přiznat tento úrok z prodlení v požadované výši 8,5 % ročně, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla soudu jako prokazatelná výzva k plnění předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne [datum], kterou byla žalovanému poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 3 dnů. Žalobkyně v řízení doložila, že tato výzva byla žalovanému prostřednictvím pošty odeslána tohoto dne, tj. dne [datum] (čtvrtek). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (úterý). Poskytnutá lhůta 3 dnů pak uplynula dnem [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.10. Ohledně zbývající části žalobou uplatněného nároku, tj. co do částky úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně ze žalované jistiny ve výši [částka] od [datum] do [datum], požadovaného žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jeho úhradě nebyl platně sjednán.11. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. V daném případě měla žalobkyně ve věci neúspěch pouze v nepatrné části, a to jen co do části uplatněného zákonného příslušenství, a proto jí soud přiznal plnou náhradu jejích nákladů řízení. Tyto náklady dosahují celkové výše [částka] a sestávají ze soudního poplatku v celkové výši [částka] (již zaplacený poplatek ve výši [částka] + doplatek poplatku ve výši [částka], uložený žalobkyni k úhradě výrokem IV. tohoto rozsudku), z 1 úkonu právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do [datum], ve výši [částka] a ze 2 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 této vyhlášky, ve znění účinném od [datum], v celkové výši [částka] (2 x [částka]), ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 14b uvedené vyhlášky a z 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka], tj. [částka], neboť právní zástupce žalobkyně je registrovaným plátcem uvedené daně. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. z toho důvodu, že žaloba byla podána po [datum], jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (např. věc sp. zn. [Anonymizováno] apod.), a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. Rovněž pro úhradu celkové částky nákladů řízení, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobkyně, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.12. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni jakožto navrhovatelku stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 2. Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1. písm. b) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2., ve spojení s položkou 1 bodem 1. písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.