Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 4 761 Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z částky 24 101 Kč od [datum] do [datum] a s 0,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 4 101 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 698 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [Jméno advokátky], advokátky se sídlem v [adresa].
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 248 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 24 761 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 101 Kč od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovanou za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 1 600 Kč, když následně žalovaná využila svého práva na navýšení úvěru a čerpala úvěr v celkové výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum], přičemž však žalovaná do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky a sjednaný smluvní úrok nezaplatila. Žalovaná se tak dostala do prodlení s vrácením celého úvěru dnem [datum]. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 24 761 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, ze smluvního úroku ve výši 4 101 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 660 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z celkové částky 24 101 Kč ode dne následujícího po datu splatnosti úvěru.
2. Žalovaná se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřila.
3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z předložených listinných důkazů.
4. Z předložené Smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum], vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran), ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované neúčelový bezhotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 1 600 Kč, přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou ve výši 311,77 % ročně, a to se splatností do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Následnými dodatky č. [hodnota] – 13 k této úvěrové smlouvě byla měněna výše úvěru tak, že v konečném důsledku činila samotná výše úvěru částku 20 000 Kč a celková výše spotřebitelského úvěru činila 24 101 Kč, při úrokové sazbě 124,74 % ročně a se splatností do [datum]. RPSN za celý úvěr činila 2813,10 %. Předloženými výpisy z běžného účtu žalobkyně dále prokázala, že ve dnech [datum] až [datum] poskytla její právní předchůdkyně na bankovní účet žalované, specifikovaný v úvěrové smlouvě, postupně částku úvěru ve výši 20 000 Kč. Z dopisu ze dne [datum], adresovaného žalované, vzal soud za prokázané, že tato byla vyrozuměna o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně byla nucena poskytnutý úvěr v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou k tomuto dni zesplatnit a vyzvat žalovanou k okamžité úhradě veškerých dlužných částek, neboť žalovaná sjednanou částku úvěru řádně neuhradila. Žalovaná tak byla vyzvána k zaplacení mj. dlužné jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, sjednaného smluvního úroku z úvěru ve výši 4 101 Kč a sjednané smluvní pokuty ve výši 660 Kč. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s dodatkem č. [hodnota] z téhož dne a se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum] a předloženou předžalobní výzvou žalobkyně z téhož dne.
5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.
8. V tomto ohledu soud úrok ve výši 311,77 % ročně (i v následných výších stanovených postupně uzavíranými dodatky, kdy výše úroku z úvěru vždy překročila 100 % ročně) hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok zjevně vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-76 ze dne [datum], č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-68 ze dne [datum], č. j. 25 Co [Anonymizováno] /2018-58 ze dne [datum] apod.
9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku v celkové výši 20 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, ve znění jejích následných četných dodatků, nezaplatila žádnou částku, když v řízení v tomto ohledu nebyl tvrzen a prokázán případný opak, a proto má žalobkyně z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na vrácení celé poskytnuté částky ve výši 20 000 Kč. Pakliže se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 24 101 Kč za období od [datum] do zaplacení, lze žalobkyni za této situace přiznat tento úrok z prodlení, a to v odpovídající výši 11,5 % ročně, pouze z přiznané částky 20 000 Kč, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu až na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla soudu jako prokazatelná výzva k plnění předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne [datum], kterou byla žalované poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 3 dnů. Žalobkyně v řízení doložila, že tato výzva byla žalované prostřednictvím pošty odeslána dne [datum] (čtvrtek). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalované třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (úterý). Poskytnutá lhůta 3 dnů pak uplynula dnem [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaná mohla nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 20 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro zaplacení byla žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.
10. Ohledně zbývající částky žalované jistiny v celkové výši 4 761 Kč (24 761 Kč – 20 000 Kč) a žalovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.
11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měly obě účastníce ve věci úspěch pouze částečný s tím, že úspěch žalobkyně činí cca 81 % a její neúspěch, tj. úspěch žalované, činí cca 19 %. Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má právo na 62 % svých nákladů. Náklady řízení žalobkyně jsou přitom představovány celkovou částkou ve výši 2 739 Kč a sestávají z již zaplaceného soudního poplatku ve výši 991 Kč a z nedoplatku soudního poplatku ve výši 248 Kč, ukládaného žalobkyni k úhradě současně výrokem IV. tohoto rozsudku, ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce 1 200 Kč (3 x 400 Kč) a ze 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b uvedené vyhlášky z toho důvodu, že žaloba byla podána po [datum] a jedná se o řízení, které bylo zahájeno na základě návrhu podaného na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč, jak vyplývá např. ze spisů zdejšího soudu vedených pod sp. zn. 8 C 155/2021, 8 C 284/2023 apod. 62 % z částky 2 739 Kč pak činí částku v přiznané výši 1 698 Kč. Rovněž pro úhradu této částky, kterou je žalovaná dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit advokátce žalobkyně, pak byla stanovena shodná lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.
12. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto je žalobkyně jako navrhovatelka podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 248 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 991 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 239 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši 248 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla žalobkyni také stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.