9 C 129/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení částky 22 419,99 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. (dále též „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet spolu s úrokem v pevné výši 1 014 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 3 600 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, a to nejpozději do 15. 2. 2024. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 16. 2. 2024 zesplatnila. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 357,34 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 147,80 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 2 800 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 829,14 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 285,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 504,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 885,22 Kč, jakož i běžícího zákonného i smluvního úroku.

2. Žalobkyně následně k výzvě soudu dne 11. 5. 2026 doplnila svá skutková tvrzení a předložila soudu důkazy stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyně sdělila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet úvěr, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované a jejich ověření doklady od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenční rejstřík). V žádosti žalovaná uvedla, že je zaměstnána u společnosti [Anonymizováno], má měsíční příjmy [částka] a výše měsíčních výdajů činí 2 300 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně si majetkovou situaci žalované ověřila z potvrzení o výši příjmu, výdaje byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu S ohledem na zjištěné informace měla právní předchůdkyně žalobkyně za to, že schopnost žalované splácet úvěry se stanovenými měsíčními splátkami je dostatečná.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. K jednání nařízenému na den [datum] se žalovaná, ačkoli řádně předvolána, nedostavila a současně nepožádala z důležitých důvodů o odročení jednání, soud proto rozhodl v její nepřítomnosti.

5. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s přílohou této smlouvy (tj. soupisem postupovaných pohledávek) a potvrzením o uhrazení kupní ceny, na jejichž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství přešla z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno v předloženém Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2026.

6. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], dle které byly žalované poskytnuty v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč, která zahrnuje částku 20 000 Kč, úrok ve výši 1 014 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Žalovaná se zavázala uhradit uvedenou celkovou dlužnou částku v 14 splátkách po 2 656 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit do měsíce od data podpisu smlouvy a každou následující splátku do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala poskytnutou částku v hotovosti při podpisu smlouvy.

7. Z transakční historie bylo zjištěno, že ke smlouvě č. [hodnota] byla platbou v hotovosti a platbou na účet v období od 16. 12. 2022 do 25. 11. 2024 v celkem [hodnota] splátkách uhrazena celkem částka 24 764 Kč.

8. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 9. 3. 2026, včetně potvrzení o podání zásilky, bylo zjištěno, že jím byla žalovaná vyzvána k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě.

9. Ze žádosti o úvěr ze dne [datum] se podává, že žalovaná ke své osobě uvedla, že její celkové měsíční příjmy plynoucí ze zaměstnání u společnosti [Anonymizováno] jsou ve výši [částka], celkové měsíční výdaje jsou ve výši 2 300 Kč. Příjmy žalované byly ověřeny z potvrzení od zaměstnavatele. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná, nemá žádné vyživované děti, má základní vzdělání.

10. Z potvrzení o výši příjmu se podává, že společnost [Anonymizováno] dne 14. 12. 2022 vystavila žalované potvrzení, ve kterém potvrdila, že má se žalovanou uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou a čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil v průměru [částka].

11. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

15. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

16. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

17. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

20. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši stanovených poplatků v celkové výši 17 184 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

21. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

22. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovanou postoupena od její právní předchůdkyně. Soudu v těchto případech žalobkyně poskytuje pouze smlouvu o úvěru a o okolnostech sjednání půjčky žalobkyně nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaná nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, předchůdce žalobkyně si zjišťoval ekonomickou schopnost žalované splácet toliko vyplněním dotazníku v rámci žádosti o úvěr a doložením dokladů o příjmech žalované, aniž by byla jakkoliv zkoumána částka měsíčních výdajů žalované.

23. Soud považuje toto právní jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalované poplatek, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento určen a proč právě v této výši. Výše „poplatku“ celkem 17 184 Kč, tj. více než 85 % vztažmo k půjčené částce, soud považuje za odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, představované zejména poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru, tak soud ve vztahu k výši poskytnuté částky považuje za odporující dobrým mravům, když žalobkyně sice ve smlouvě deklaruje pevnou částku úroku v nízké výši, avšak tento úrok z úvěru je zastřen právě těmito poplatky, jejichž prostřednictvím tak fakticky dochází k výraznému navýšení částky, kterou se žalovaná jako spotřebitel zavázala zaplatit, což samo o sobě je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří to zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Žalovaná byla přitom nucen zcela akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou jednostranně žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

24. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č.

25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok a odměnu za inkaso nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel.25. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.

26. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

27. Posuzovaná smlouva neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalované, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, žádost žalované o úvěr a taktéž potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele žalované, ze kterých měla být ověřena výše příjmů a výdajů žalované. V řízení tedy bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalované tak, že vycházel z údajů, které žalovaná uvedla při sjednávání spotřebitelského úvěru o svých příjmech a výdajích. Dosavadní platební morálku žalované měla žalobkyně prověřit v dostupných registrech, avšak pro tato tvrzení nedoložila i přes výzvu soudu žádné důkazy, jež by jej osvědčovaly. Totéž lze říci o žalobkyní tvrzených výpisech z účtu žalované, které měla mít právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované k dispozici, avšak žádné podklady toto dokládající soudu nepředložila. Skutečné výdaje žalované poté nebyly nijak ověřeny. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o příjmech a výdajích žalované jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovanou tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalované kompletní výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

28. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, neplatná.

29. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

30. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2993 odst. 1 o. z., neboť zde nebyl a není platný závazek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované plnění ve výši 20 000 Kč, žalovaná již plnila částkou ve výši 24 764 Kč, tedy částkou vyšší, nemá již žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z výše zmíněných důvodů tak soud žalobu výrokem I. zamítl.

31. Výrok o nákladech řízení je založen na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch právo na náhradu nákladů proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V tomto případě měla žalovaná plný úspěch, avšak žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

32. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, v řízení bylo pokračováno, stanovil soud žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve výši 222 Kč.

33. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.