Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 18 328,71 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru dne [datum] na základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v měsíčních splátkách po 1 730 Kč. Žalovaná tuto svou povinnost řádně a včas nesplnila, ocitla se v prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 11. 2024. Žalobkyně žalovanou opakovaně upomínala a vyzývala k zaplacení dlužné částky, a to dopisy ze dne 20. 6. 2024 a 5. 7. 2024. I přes mnohé upomínky žalovaná svůj dluh neuhradila. Žalobkyně tak požadovala zaplacení částky ve výši 18 328,71 Kč, coby zesplatněnou jistinu úvěru, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 453,80 Kč. Žalobkyně rovněž uvedla, že detailně posuzovala úvěruschopnost žalované.
2. Žalobkyně soudu v podání ze dne 22. 9. 2025 sdělila, že žalovaná uhradila na svůj dluh částku 50 splátek po 1 730 Kč, tedy zaplatila celkem částku ve výši 86 500 Kč.
3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
4. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.
5. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 40 000 Kč, přičemž částka ve výši 20 724 Kč byla žalobkyní započtena jako úhrada předchozího závazku žalované vůči žalobkyni ze smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum] (ověřeno z potvrzení o platbě ze dne 15. 6. 2020, vypracovaného společností [právnická osoba].). Dále byla částka ve výši 8 000 Kč započtena na úhradu nákladů žalobkyně spojené s poskytnutím úvěru. Konečně pak částka ve výši 11 276 Kč byla vyplacena na účet žalované (ověřeno z potvrzení o platbě ze dne 15. 6. 2020, vypracovaného společností [právnická osoba].). Žalovaná se zavázala splácet úvěr v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč, přičemž mezi účastníky řízení byla sjednána smlouva o poskytnutí doplňkové inkasní služby, kterou žalovaná byla povinna platit v měsíčních splátkách po 164 Kč současně se splátkou spotřebitelského úvěru. Žalovaná rovněž sjednala se žalobkyní smlouvou o zřízení Doplňkové služby [Anonymizováno], kterou rovněž splácela v měsíčních splátkách současně se splátkou spotřebitelského úvěru. Výše měsíční splátky v tomto případě byla 537 Kč. Žalovaná tak byla povinna splácet celkem 1 730 Kč měsíčně.
6. Žalobkyně soudu po výzvě předložila listinné důkazy sloužící k posouzení úvěruschopnosti žalované, a to výstupu z Nebankovního registru.cz, kontroly občanského průkazu žalované v neplatných dokladech, výstupu z CEE, insolvenčního rejstříku. Z jediného výpisu z účtu žalované za období od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020 bylo zjištěno, že zůstatek na tomto účtu byl 626,69 Kč, což nedosahuje ani ½ výše splátky úvěru. Z výpisů bylo rovněž zjištěno, že žalovaná uskutečnila mnoho plateb onačených jako splátka úvěru, či jí byly na účet připsány částky označené jako čerpání úvěru, však až poté, co uskutečnila platbu na vrub účtu o stejné výši jako čerpala úvěr (např. dne 6. 5. 2020 došlo k platbě na vrub účtu ve výši 9 333 Kč, a v ten samý den došlo k připsání stejné částky jako čerpání úvěru, stejná situace nastala např. dne 5. 5. 2020, 11. 5. 2020 či 27. 5. 2020).
7. Z doložených fotografií bylo zjištěno, že žalobkyně disponovala kopiemi občanského průkazu žalované.
8. Z upomínek ze dne 20. 6. 2024 a 5. 7. 2024, jakož i z předžalobní upomínky ze dne 21. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala k úhradě dlužné částky.
9. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tuto smlouvu však soud považuje za neplatnou, a to z následujících důvodů.
10. Žalovaná obdržela peněžitou částku ve výši 11 276 Kč, kdy se zavázala ve 72 měsíčních splátkách zaplatit jednak dlužnou jistinu včetně úroku ve výši 23 % ročně, dále také splátky za poskytnutí doplňkových služeb. Výše splátek doplňkové služby [Anonymizováno] a inkasní služby přitom převyšuje výši jistiny spotřebitelského úvěru. Žalovaná tak měla zaplatit částku ve výši 74 083 Kč za spotřebitelský úvěr, částku 11 808 Kč za inkasní službu, částku 38 664 Kč za doplňkovou službu [Anonymizováno], tedy částku v celkové výši 124 555 Kč. Soud konstatuje, že se nejedná o nic jiného, než tzv. skrytý úrok. Ze smlouvy není patrné, za co konkrétně by žalovaná měla poplatek platit, jedná se o položku nesrozumitelnou, nejasnou, a tudíž i neplatnou (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 14 VSOL 335/2022-185 ze dne 25. 1. 2023). Žalovaná totiž platila pouze za to, že jí bude umožněno jednotlivé služby čerpat, kdy za skutečné čerpání již zaplacené služby poté byla žalovaná povinna zaplatit poplatky další. Ve smyslu § 1813 odst. 1 se tak jedná rovněž o zneužívající ujednání, neboť žalovaná byla povinna zaplatit 311 % poskytnuté částky. V tomto případě se jistě jedná o významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele (srov. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Soud také shledává smlouvu neplatnou z důvodu zjevného příčení se dobrým mravům dle § 580 odst. 1 o. z., kdy k neplatnosti přihlédne soud i bez návrhu dle § 588 o. z.
11. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.
12. Posuzovaná smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalované, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, výpis z registrů, lustrace občanského průkazu žalované a výpis z účtu žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná měla dle výpisu z účtu nepochybně mnohé závazky, kdy čerpala více úvěrů, dále zůstatek na účtu žalované nedosahoval ani výše ½ celkové splátky úvěru, nelze hovořit o situaci, kdy by žalovaná byla vůbec úvěruschopná, natož že žalobkyně s náležitou péčí úvěruschopnost posoudila tak, že by nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Informacemi zjištěnými z pohybů na účtu žalované se žalobkyně nikterak nezabývala a tyto nehodnotila. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalované nijak nezkoumala. Pokud tedy žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaná schopna úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na13. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou, neplatná.14. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť zde nebyl a není platný závazek dle § 2993 odst. 1 o. z. Žalovaná na svůj dluh již plnila, a to částkou ve výši 86 500 Kč, oproti částce, která jí byla poskytnuta, tedy fakticky po započtení nákladů na poskytnutí úvěru a započtení na jiný závazek žalované, částka ve výši 11 276 Kč. V tomto případě tedy žalovaná žalobkyni mnohonásobně tzv. přeplatila a bezdůvodně se neobohatila.15. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a z komentářové literatury vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná by se tedy dostala do prodlení až tehdy, kdyby nesplnila povinnost v soudem stanovené lhůtě.16. Z výše zmíněných důvodů tak soud žalobu v plném rozsahu, tedy včetně příslušenství pohledávky, zamítl.17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě žalobkyně ve věci úspěch neměla, naopak žalovaná měla ve věci plný úspěch, avšak žalované žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.18. V posuzovaném případě soud nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, proto stanovil povinnost neúspěšné žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.19. V případě splnění povinnosti uložené výrokem III., postupoval soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a určil zákonem předvídanou lhůtu tří dnů, neboť nebyl zjištěn důvod pro určení lhůty jiné.