Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 345,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 18 405,28 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 104,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 249,45 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 886,68 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, jakož i úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 972,65 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 259 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným Okresnímu soudu v Klatovech dne [datum], domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 750,53 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále též „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru dne [datum] na základě bylo žalovanému poskytnuto čerpání úvěru opakovaně, až do limitu ve výši 30 000 Kč. Žalobkyně v návrhu uvedla, že u žalovaného byla právní předchůdkyní žalobkyně posuzována úvěruschopnost. Uvedla, že byla zkoumána bonita a udržitelnost příjmů žalovaného, výpisy z bankovního účtu, a jiná sociální a demografická data. Žalovaný vyčerpal celkem částku ve výši 34 111,20 Kč. Žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, a dne 23. 9. 2024 byl dluh zesplatněn. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku ve výši 21 765,95 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku od právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně požadovala tedy zaplacení částky v celkové výši 30 750,53 Kč, skládající se z dlužné jistiny ve výši 24 972,65 Kč, dlužného poplatku ve výši 914,03 Kč a z dlužného úroku z jistiny do zesplatnění dne 23. 9. 2024 ve výši 4 863,85 Kč. Krom zmíněného žalobkyně rovněž požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 2 104,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 249,45 Kč, dále zákonného úroku z prodlení z částky 25 886,68 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 972,65 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.
4. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, včetně standardních informací o spotřebitelském úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut limit čerpání ve výši 30 000 Kč, kdy se žalovaný krom zmíněného zavázal zaplatit i úrok ve výši 54 % ročně. Žalovaný byl tak povinen zaplatit částku ve výši 39 738,73 Kč.
5. Z předložené tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný ke dni 28. 4. 2025 vyčerpal částku ve výši 34 111,20 Kč, a uhradil částku ve výši 21 765,95 Kč.
6. Z fotografií se podává, že žalobkyně disponovala kopií občanského průkazu žalovaného, jakož i podobenkou žalovaného při jeho občanském průkazu.
7. Z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta částka bezhotovostním způsobem ve výši 30 000 Kč dne 24. 8. 2023 a ve výši 4 111,20 Kč dne 19. 3. 2024.
8. Z předložené výplatnice bylo zjištěno, že čistý příjem žalovaného za měsíc květen 2023 činil 25 645 Kč.
9. Z výzvy před zesplatněním dluhu bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 19. 8. 2024 žalovaného k úhradě dlužné částky.
10. Žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 28. 4. 2025, kdy pohledávka byla postoupena smlouvou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne 28. 4. 2025, kdy z předložené přílohy č. [hodnota] této smlouvy bylo zjištěno, že mezi souborem pohledávek postupovaných žalobkyni, byla postoupena i pohledávka za žalovaným.
11. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř. dopisem ze dne 30. 7. 2025, jak bylo prokázáno výzvou a podacím lístkem. Žalovaný však ničeho dalšího na svůj dluh neuhradil.
12. Z vyjádření společnosti [Anonymizováno]., včetně výpisu z účtu žalovaného č. [č. účtu], vyžádaného soudem, bylo zjištěno, že dne 19. 3. 2024 byla na účet žalovaného připsána částka 4 111,20 Kč s poznámkou [Anonymizováno] půjčka od [právnická osoba] a dne 24. 8. 2023 částka 30 000 Kč s poznámkou [Anonymizováno] půjčka od , právnická osoba13. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy pohledávka právní předchůdkyně byla smlouvou ze dne [datum] postoupena žalobkyni. Tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru však soud považuje za neplatnou, a to z následujících důvodů.14. Žalovaný obdržel peněžitou částku ve výši 34 111,20 Kč, kdy se zavázal zaplatit žalobkyni krom dlužné jistiny také úrok ve výši 54 % ročně. Soud tak shledává smlouvu neplatnou z důvodu zjevného příčení se dobrým mravům dle § 580 odst. 1 o. z., kdy k neplatnosti přihlédne soud i bez návrhu dle § 588 o. z. Nutno podotknout, že se na tuto smlouvu vztahují ustanovení § 1810 a násl. o.z. na ochranu spotřebitele, kdy v tomto případě se, co se úroku týče, jistě jedná o významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele (srov. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018).15. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.16. Posuzovaná smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, pouze výplatní pásku znějící na osobu žalovaného, když dále tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze sociálních a demografických dat, informací z interních databází a externích registrů, jakož i výpisu z bankovního účtu, přičemž však tyto listiny soudu nepředložila. Žalobkyně tedy předložila soudu toliko listinu, kde sice jsou zmíněný příjmy žalovaného, plynoucí ze zaměstnání, nicméně ve smyslu § 86 odst. 2 ZoSÚ má poskytovatel spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti posoudit nejen příjmy, nýbrž také výdaje. Těmi se nijak žalobkyně nezabývala a vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným. Pochybení právní předchůdkyně žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu právní předchůdkyně žalobkyně přitom nelze seznat, že by si informace o výdajích žalovaného jakkoliv zjišťovala, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla právní předchůdkyně žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalovaného výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nijak nezkoumala. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaný schopen úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ.17. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 odst. 1 o. z, neboť zde nebyl a není platný závazek. Žalovaný na svůj dluh již plnil, a to částkou ve výši 21 765,95 Kč, kdy žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku představující rozdíl mezi poskytnutými plněními, tedy částku ve výši 12 345,25 Kč.18. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a z komentářové literatury vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.19. V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky nebyl přiznán, protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem určené lhůtě. Z výše zmíněných důvodů tedy žalobu zčásti výrokem II. zamítl.20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalovanému žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)21. V posuzovaném případě soud nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, proto stanovil povinnost žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 259 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.22. V případě splnění povinnosti uložené výrokem IV., postupoval soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a určil zákonem předvídanou lhůtu tří dnů, neboť nebyl zjištěn důvod pro určení lhůty jiné.