Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úroku ve výši 8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.
IV. Žalovaný je povinen doplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech na soudní poplatek částku ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), podanou u zdejšího soudu dne [datum], domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím.
2. K uplatněnému nároku žalobkyně uvedla, že dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba]. (dále též právní předchůdkyně žalobkyně) se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru (tj. do [datum]) se žalovaný zavázal zaplatit úrok v pevné výši [částka], dále úhradu za poskytnutí úvěru a za uzavření smlouvy ve výši [částka], úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši [částka] a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši [částka]. Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne [datum] ve výši [částka]. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl žalovaným řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši [částka] od [datum] dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 8 % ročně. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo rovněž právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, jakož i smluvní pokuty sjednané ve smlouvě. Pohledávka za žalovaným byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši [částka], úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši [částka], úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši [částka], úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši [částka], úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka], úroku vyčísleného od [datum] do [datum] z dlužné jistiny ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do [datum] ve výši [částka], úroků z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši [částka] od [datum] do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne [datum].
3. V doplnění žaloby žalobkyně k výzvě soudu stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péči posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného (pracovní smlouva, výplatní páska a výpisy z bankovních účtů) a nahlédnutím do veřejných registrů. V žádosti žalovaný uvedl, že je od [datum] na dobu neurčitou zaměstnán u společnosti [právnická osoba], výše měsíčních příjmů činí [částka], výše měsíčních výdajů částku [částka], bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost. Po uzavření smlouvy uhradil žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně částku v celkové výši [částka].
4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
5. Ve věci platební rozkaz vydán nebyl z důvodu nejasného právního posouzení.
6. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil, ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno dle občanského soudního řádu (dále též „o.s.ř.“). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.
7. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (podpořenou potvrzením o zaplacení kupní ceny ze dne [datum] a seznamem postupovaných pohledávek, na němž je uvedeno rovněž jméno žalovaného, číslo smlouvy, rodné číslo a celková částka dlužné pohledávky), na jejímž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství postupně přešla z právní předchůdkyně žalobkyně až na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v předloženém Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum].
8. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum], bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, dle kterých byly žalovanému poskytnuty v hotovosti finanční prostředky ve výši [částka] a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši [částka], která zahrnuje částku [částka], úrok ve výši [částka], poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka], náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši [částka] a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Žalovaný se zavázal uhradit uvedenou celkovou dlužnou částku v 14 splátkách po [částka] s tím, že první splátku je povinen zaplatit do měsíce od data podpisu smlouvy a každou následující splátku do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal poskytnutou částku v hotovosti při podpisu smlouvy.
9. Z žádosti o úvěr ze dne [datum], podepsaného žalovaným, se podává, že žalovaný ke své osobě uvedl, že je od [datum] zaměstnán u zaměstnavatele [právnická osoba], má měsíční příjem ze mzdy ve výši [částka], jeho celkové měsíční výdaje činí [částka] (bydlení a energie ve výši [částka], doprava, jídlo a osobní náklady ve výši [částka], měsíční splátky stávajících půjček ve výši [částka]), tudíž jeho měsíční použitelný příjem činí [částka], je svobodný, bydlí u rodičů.
10. Z dodatku č. [hodnota] k pracovní smlouvě bylo zjištěno, že dne [datum] sjednal žalovaný se svým zaměstnavatelem, společností [právnická osoba], pracovní poměr na dobu neurčitou.
11. Z výplatních pásek žalovaného se podává, že za období [Anonymizováno] náležela žalovanému od zaměstnavatele čistá mzda ve výši [částka], na účet mu bylo poukázáno [částka], a to po odečtení srážek ze mzdy (exekuce) ve výši [částka], za období [Anonymizováno] náležela žalovanému od zaměstnavatele čistá mzda ve výši [částka], na účet mu bylo poukázáno [částka], a to po odečtení srážek ze mzdy (záloha) ve výši [částka], za období [Anonymizováno] náležela žalovanému od zaměstnavatele čistá mzda ve výši [částka], na účet mu bylo poukázáno [částka], a to po odečtení srážek ze mzdy (záloha) ve výši [částka].
12. Z transakční historie bylo zjištěno, že ke smlouvě č. [hodnota] byla platbou v hotovosti dne [datum] uhrazena částka [částka], dne , datum[částka] částka, , dne , datum[částka] částka, , dne , datum[částka] částka, a dne , datum[částka] částka, .
13. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne [datum] bylo zjištěno, že jím byl žalovaný vyzván k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě.
14. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
17. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.
18. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od [datum] (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
20. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.
23. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši stanovených poplatků v celkové výši [částka] dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).
24. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.
25. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena od její právní předchůdkyně. Soudu v těchto případech žalobkyně poskytuje pouze smlouvu o úvěru a o okolnostech sjednání půjčky žalobkyně nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovala se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaný nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, předchůdce žalobkyně si zjišťoval ekonomickou schopnost žalovaného splácet toliko vyplněním dotazníku v rámci žádosti o úvěr a doložením dokladů o příjmech žalovaného, aniž by byla jakkoliv zkoumána částka měsíčních výdajů žalovaného.
26. Soud považuje toto právní jednání (tedy smlouvu o úvěru) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalovaném poplatek, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento určen a proč právě v této výši. Výše „poplatku“ celkem [částka], tj. více než 80 % vztažmo k půjčené částce, soud považuje za odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, představované zejména poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru, tak soud ve vztahu k výši poskytnuté částky považuje za odporující dobrým mravům, když žalobkyně sice ve smlouvě deklaruje pevnou částku úroku v nízké výši, avšak tento úrok z úvěru je zastřen právě těmito poplatky, jejichž prostřednictvím tak fakticky dochází k výraznému navýšení částky, kterou se žalovaný jako spotřebitel zavázal zaplatit, což samo o sobě je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří to zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Žalovaný byl přitom nucen zcela akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou jednostranně žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.
27. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok a odměnu za inkaso nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel.
28. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný zcela na její podmínky nepřistoupil. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.
29. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.
30. V nyní posuzovaném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně byla přitom soudem písemně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Na výzvu soudu žalobkyně tvrzení doplnila, avšak pouze co se týká příjmů žalovaného. Pokud se jedná o jeho výdaje, tyto vůbec nezkoumala a vycházela pouze z tvrzení žalovaného jako žadatele o úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně nadto žalovaného ani nelustrovala ve veřejně přístupných rejstřících dlužníků (CEE, ISIR, SOLUS), resp. toto netvrdila, ani neprokazovala. Soud přitom považuje takovouto lustraci za naprosto základní podmínku posouzení úvěruschopnosti každého žadatele o úvěr v jakékoli výši. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na neplatnou i na základě tohoto důvodu.
31. Ve světle řečeného tudíž bylo třeba nárok žalobkyně po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný prokazatelně přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaný uhradil z titulu (resp. ve prospěch) úvěrové smlouvy částku v celkové výši [částka]. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou ([částka]) a částkou žalovaným zaplacenou ([částka]), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši [částka]. Pokud jde o požadovaný zákonný úrok z prodlení, lze jej přiznat až ode dne vzniku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení, jelikož v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci soud za výzvu k plnění dluhu považuje dopis právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum] (oznámení o postoupení pohledávky), jímž byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě svého dluhu. Při předpokladu, že tato výzva byla prostřednictvím pošty odeslána následující den po jejím vyhotovení, když žalobkyně nestanovila v této výzvě žalovanému lhůtu k úhradě vzniklého dluhu, je zásilka za užití § 573 o.z. pokládána za doručenou dne [datum]. Splatnost dluhu tedy nastala dnem [datum] a žalovaný se ocitl v prodlení dnem [datum], od tohoto data je proto povinen platit úrok z prodlení, a to na podkladě § 1970 o.z., jehož výše odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.
32. Žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 14,75 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.). Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).
33. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.
34. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převyšoval a procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalovaný nicméně žádné náklady neúčtoval, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.).
35. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalovaného, v důsledku jehož jednání byla žalobkyně nucena podat žalobu (resp. návrh na elektronický platební rozkaz), stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalovanému tedy zbývá doplatit částku ve výši [částka] (výrok IV.). Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.