9 C 359/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala na žalovaném zaplacení částky 130 133 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před jejím poskytnutím s odbornou péči schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet, když zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, které byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti před uzavřením smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 44 918 Kč, která představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 35 202 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,79 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 216 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 3 539 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne [datum], když od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 13 128 Kč, poté již žalovaný neuhradil ničeho. Příslušná pohledávka byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh žalobkyni ničeho. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 71 790 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 34 783,69 Kč a dlužné částky poplatků ve výši 37 006,31 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 532,84 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 014,65 Kč, úroků ve výši 20,79 % ročně z dlužné jistiny ve výši 34 783,69 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 34 783,69 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně rovněž uvedla, žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před jejím poskytnutím s odbornou péči schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet, když zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, které byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, a to v hotovosti před uzavřením smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 28 476 Kč, která představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 19 104 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 18,69 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 776 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 2 104 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 3. 2023. Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 24. 1. 2023, když od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 29 120 Kč, poté již žalovaný neuhradil ničeho. Příslušná pohledávka byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh žalobkyni ničeho. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 21 356 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 13 135,83 Kč a dlužné částky poplatků ve výši 8 220,17 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 748,33 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 041,53 Kč, úroků ve výši 18,69 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13 135,83 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 13 135,83 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

3. Žalobkyně dále uvedla, žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před jejím poskytnutím s odbornou péči schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet, když zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, které byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč, a to v hotovosti před uzavřením smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 46 403 Kč, která představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 37 009 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,25 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 894 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 30 měsíčních splátkách po 2 647 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 10. 2022. Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 1. 8. 2021, když od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 42 416 Kč, poté již žalovaný neuhradil ničeho. Příslušná pohledávka byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh žalobkyni ničeho. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 36 987 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 22 007,93 Kč a dlužné částky poplatků ve výši 14 979,07 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 130,57 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 006,80 Kč, úroků ve výši 20,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 007,93 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 20 007,93 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

5. Ve věci platební rozkaz vydán nebyl z důvodu nejasného právního posouzení.

6. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.

7. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je občanem [Anonymizováno]. Soud určil pravomoc k projednání dané věci dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. V tomto případě soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, když žalovaný měl poslední známé bydliště v České republice. Rozhodným právem je pak právo české, a to podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), když na tomto se strany dohodly.

8. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s Přílohou č. 1 této smlouvy (tj. soupisem postupovaných pohledávek), na jejichž základě žalované pohledávky včetně příslušenství přešly z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v předloženém Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], jakož i v dalších písemnostech zaslaných žalovanému.

9. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], z čehož má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli poplatek 44 918 Kč, sestávající ze součtu úroku ve výši 34 734 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 684 Kč, když celková dlužná částka byla sjednána ve výši 84 918 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 69 % ročně jako pevná. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla sjednána ve výši 100,42 %. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku formou 24 měsíčních splátek ve výši 3 539 Kč, poslední splátka měla činit 3 521 Kč.

10. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný ke své osobě uvedl, má vysokoškolské vzdělání, je ženatý, ke druhu bydlení uvedl, že je nájemník, má jednu vyživovanou osobu, je zaměstnán na plný úvazek jakožto [Anonymizováno] (což mělo být ověřeno potvrzením o příjmu za leden, únor a březen roku 2021) s čistým příjmem [částka]. Jako další čisté příjmy domácnosti uvedl částku [částka]. K běžným měsíčním výdajům uvedl, že interní splátky PF činí [částka] a odhadované měsíční výdaje částku [částka].

11. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], z čehož má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 22 000 Kč. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli poplatek 25 380 Kč, sestávající ze součtu úroku ve výši 19 104 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 776 Kč, když celková dlužná částka byla sjednána ve výši 50 476 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 69 % ročně jako pevná. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla sjednána ve výši 104,42 %. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku formou 24 měsíčních splátek ve výši 2 104 Kč, poslední splátka měla činit 2 084 Kč.

12. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný ke své osobě uvedl, má vysokoškolské vzdělání, je ženatý, ke druhu bydlení uvedl, že je nájemník, má jednu vyživovanou osobu, je zaměstnán na plný úvazek jakožto [Anonymizováno] (což mělo být ověřeno potvrzením o příjmu za prosinec 2020 a leden a únor 2021) s čistým příjmem [částka]. Jako další čisté příjmy domácnosti uvedl částku [částka]. K běžným měsíčním výdajům uvedl, že interní splátky PF činí [částka] a odhadované měsíční výdaje částku [částka].

13. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], z čehož má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 33 000 Kč. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli poplatek 46 403 Kč, sestávající ze součtu úroku ve výši 37 009 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 894 Kč, když celková dlužná částka byla sjednána ve výši 79 403 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 69 % ročně jako pevná. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla sjednána ve výši 100,01 %. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku formou 30 měsíčních splátek ve výši 2 647 Kč, poslední splátka měla činit 2 640 Kč.

14. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný ke své osobě uvedl, má vysokoškolské vzdělání, je ženatý, ke druhu bydlení uvedl, že je nájemník, má jednu vyživovanou osobu, je zaměstnán na plný úvazek jakožto [Anonymizováno] (což mělo být ověřeno 2 výplatními páskami za leden a únor 2020) s čistým příjmem [částka]. Jako další čisté příjmy domácnosti uvedl částku [částka]. K běžným měsíčním výdajům uvedl, že interní splátky PF činí [částka] a odhadované měsíční výdaje částku [částka].

15. Z Tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] se podává platební morálka žalovaného, když poslední splátka úvěru byla uhrazena dne 20. 4. 2021.

16. Z Tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] se podává platební morálka žalovaného, když poslední splátka úvěru byla uhrazena dne 24. 1. 2023.

17. Z Tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] se podává platební morálka žalovaného, když poslední splátka úvěru byla uhrazena dne 1. 8. 2021.

18. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne [datum] bylo zjištěno, že jím byl žalovaný vyzván k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě.

19. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

23. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

24. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

25. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

27. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotných smluv o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

28. Soud v daném případě posoudil úvěrové smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

29. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena od její právní předchůdkyně. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaný nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici.

30. Ze shora provedených důkazů je nepochybné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši celkem 40 000 Kč, 22 000 Kč a 33 000 Kč při deklarované roční úrokové sazbě ve výši 69 % v případě všech tří posuzovaných smluv o úvěru. Úrok ve výši 69 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Celkovou výši úroků, k němuž byl žalovaný zavázán, nadto právní předchůdkyně žalobkyně specifikovala toliko v rámci „Poplatku“ za spotřebitelský úvěr, nikoliv přímo v části smluv týkající se smluvené výše úroku, což lze vůči žalovanému jakožto spotřebiteli vnímat jako nepoctivé jednání. Lze přitom mít důvodně za to, že právní předchůdkyně žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalovanému nepůjčila a smlouvu by s ní byla neuzavřela, kdyby žalovaný na její podmínky byl nepřistoupil. Právní předchůdkyně žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými.

31. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud, a to znovu v typově shodné věci, sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

32. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřené smlouvy v celém svém kontextu nastolují v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smluv hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadované částky úvěrů žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný zcela na její podmínky nepřistoupil.

33. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěry, resp. poskytla žalovanému úvěry za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen je splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

34. V nyní posuzovaném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného v případě všech tří posuzovaných smluv o úvěru. Žalobkyně byla přitom soudem písemně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Na výzvu soudu žalobkyně tvrzení doplnila, avšak pouze co se týká příjmů žalovaného. Pokud se jedná o jeho výdaje, tyto vůbec nezkoumala a vycházela pouze z tvrzení žalovaného jako žadatele o úvěr, a předložených potvrzení o příjmu. Právní předchůdkyně žalobkyně nadto žalovaného ani nelustrovala ve veřejně přístupných rejstřících dlužníků (CEE, ISIR, SOLUS), resp. toto netvrdila, ani neprokazovala. Soud přitom považuje takovouto lustraci za naprosto základní podmínku posouzení úvěruschopnosti každého žadatele o úvěr v jakékoli výši. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr ve třech případech, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na neplatnou i na základě tohoto důvodu.

35. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.

36. Ve světle řečeného tudíž bylo třeba nárok žalobkyně po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z.

37. Žalovaný prokazatelně přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku 40 000 Kč, aniž tu byl platný závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaný uhradil z titulu (resp. ve prospěch) úvěrové smlouvy č. [hodnota] částku v celkové výši 13 128 Kč. Žalobkyně tak má stran úvěrové smlouvy č. [hodnota] z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou (40 000 Kč) a částkou žalovaným zaplacenou (13 128 Kč), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši 26 872 Kč.

38. Žalovaný dále prokazatelně přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku 22 000 Kč, aniž tu byl platný závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů však vyplynulo, že žalovaný uhradil z titulu (resp. ve prospěch) úvěrové smlouvy č. [hodnota] částku v celkové výši 29 120 Kč. Žalovaný tedy stran úvěrové smlouvy č. [hodnota] zaplatil žalobkyni částku vyšší, než jaká mu byla z titulu neplatné smlouvy poskytnuta, tudíž žalobkyni nárok z bezdůvodného obohacení v této části nevznikl.

39. Žalovaný dále prokazatelně přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku 33 000 Kč, aniž tu byl platný závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů však vyplynulo, že žalovaný uhradil z titulu (resp. ve prospěch) úvěrové smlouvy č. [hodnota] částku v celkové výši 42 416 Kč. Žalovaný tedy stran úvěrové smlouvy č. [hodnota] zaplatil žalobkyni částku vyšší, než jaká mu byla z titulu neplatné smlouvy poskytnuta, tudíž žalobkyni nárok z bezdůvodného obohacení v této části nevznikl.

40. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

41. V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky nebyl přiznán, protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

42. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatných smluv o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.

43. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

44. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.) Žalovaný však žádné náklady neúčtoval, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

45. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 1 301 Kč podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 5 206 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 6 507 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši 1 301 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.