9 C 67/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala na žalovaném zaplacení částky 13 501,67 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [Anonymizováno] dříve [Anonymizováno]. (dále též „právní předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč. Smlouva byla uzavřena na základě návrhu na uzavření smlouvy ze strany žalovaného, který právní předchůdkyně žalobkyně bez výhrad akceptovala. Strany si před uzavřením smlouvy sjednaly Rámcovou smlouvu o poskytování bankovních služeb, jejíž součástí byli Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky a Sazebník poplatků. Žalovaný byl povinen splácet zápůjčku v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1 707 Kč, první splátka byla splatná dne 18. 9. 2022, přičemž splátky měly být hrazeny formou inkasa z účtu žalovaného. Úroková sazba byla sjednána jako neměnná ve výši 14,78 % ročně. Žalovaný zápůjčku nesplácel řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku žalovaného s účinností ke dni 15. 4. 2024 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo na pohledávku žalovaným uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požadovala zaplacení jistiny ve výši 13 501,67 Kč, smluvního úroku ve výši 1 426,58 Kč splatného ke dni 15. 4. 2024, úroku z prodlení ve výši 356,44 Kč splatného ke dni 15. 4. 2024, smluvních úroků ve výši 14,78 % ročně z jistiny od 16. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z jistiny od 16. 4. 2024 do zaplacení.

2. Ve věci byl dne [datum] vydán elektronický platební rozkaz, č. j. [spisová značka] který byl usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zrušen, jelikož se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. Žalobkyně následně k výzvě soudu dne 25. 3. 2025 stran posuzování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně sdělila, že při něm bylo využito standardních schvalovacích postupů s využitím interních a externích datových zdrojů, když byla posuzována tvrdá KO kritéria, informace z externích úvěrových registrů, schopnost splácet úvěr a stanovení maximálního úvěrového limitu (se zohledněním příjmů žalovaného, pravidelných výdajů žalovaného), vyhodnocení rizikových/anti-fraud kontrol, celkový skóring žalovaného. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péči zhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů. Dála žalobkyně k dotazu soudu uvedla, že žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem částku ve výši 26 659,85 Kč.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

5. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.

6. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek č. [Anonymizováno] ze dne [datum], ve spojení se soupisem postupovaných pohledávek a potvrzením úplaty ze dne [datum], na jejichž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství postupně přešla z právní předchůdkyně žalobkyně až na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v předloženém Vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne [datum], jakož i v dalších písemnostech zaslaných žalovanému.

7. Žalobkyně soudu předložila Návrh na uzavření Smlouvy o půjčce č. [hodnota] ze dne [datum], jakož i Akceptaci návrhu na uzavření Smlouvy o půjčce č. [hodnota] ze dne [datum] včetně Produktových obchodních podmínek pro půjčky, Sazebníku poplatků a Všeobecných obchodních podmínek, z čehož má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla distančním způsobem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému bezhotovostně vyplacena částka 30 000 Kč jakožto nezajištěný neúčelový spotřebitelský úvěr. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit celkovou částku věřiteli, která činila 40 963,54 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 707 Kč. Datum první splátky bylo sjednáno na den 18. 9. 2022. Smlouvou byly sjednány rovněž zápůjční úroková sazba ve výši 31,90 % ročně a roční procentní sazba nákladů ve výši 36,96 %. Jako účet úvěrovaného (žalovaného) pro splácení a převod prostředků byl uveden bankovní účet č. [č. účtu].

8. Z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ze dne [datum] se podává, že byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, když jí byla sjednána možnost právní předchůdkyně žalobkyně poskytovat žalovaného bankovní služby dle aktuální nabídky.

9. Z Výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] za období od 1. 8. 2022 do 30. 4. 2024, jakož i Přehledu zůstatků a transakční historie bylo zjištěno čerpání úvěru žalovaným dne 18. 8. 2022, jakož i platební morálka žalovaného.

10. Z dopisu Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 15. 4. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na neplnění splatného peněžitého dluhu řádně a včas přistoupila k zesplatnění dluhu, přičemž byl žalovaný vyzván k vrácení veškerých peněžitých prostředků. Žalovaný byl rovněž vyzván k úhradě dlužné částky ve Výzvě k plnění se základních skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, a to právním zástupcem žalobkyně, dne 11. 11. 2024.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

19. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Soud přitom dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [Anonymizováno], Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

20. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně. Posuzovaná smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Z vyjádření žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti vyplynulo, že bylo využito standardních schvalovacích postupů s využitím interních a externích datových zdrojů, když byla posuzována tvrdá KO kritéria (aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce), informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS), schopnost splácet úvěr a stanovení maximálního úvěrového limitu (se zohledněním příjmů žalovaného, pravidelných výdajů žalovaného – když nákladové složky byly stanoveny portfoliovým způsobem na základě aktuálních statistických dat státních úřadů), vyhodnocení rizikových/anti-fraud kontrol, celkový skóring žalovaného. K tomuto lze pouze poznamenat, že žalobkyně tato svá tvrzení ničím nedoložila, nebylo tudíž prokázáno, z jakých konkrétních podkladů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela a jak tyto ve vzájemné souvislosti hodnotila. Žalobkyně sice uváděla, že právní předchůdkyně žalobkyně hodnotila mj. informace požadované a získané od žalovaného, nicméně nekonkretizovala, o jaké informace se mělo jednat, a toto své tvrzení rovněž důkazně nepodložila. Není tedy jakkoli zřejmé, jaké doklady žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předložil k posouzení (či zda vůbec), resp. jaké informace žalovaný ke své finanční situaci sdělil, neboť jakékoliv dokumenty s tímto související ze strany žalobkyně zcela absentují (např. karta klienta, výpis z účtu, pracovní smlouva, nájemní smlouva, aj.) Lze mít tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nemohla mít ucelený přehled o životní a majetkové situaci žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na absolutně neplatnou.

21. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

22. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaný přijal částku 30 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Žalovaný uhradil toliko 26 659,85 Kč, je tedy povinen zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 3 340,15 Kč (výrok I.).

23. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

24. V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky, ani žalovaný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, nebyl přiznán (výrok II.), protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalovaný však žádné náklady neúčtoval, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

26. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.