Výrok
I. Žaloba na zaplacení částky 81 922,37 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 81 922,37 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 818 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol [VS], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 81 922,37 Kč s přísl., neboť žalovaný nesplnil svoji povinnost vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne 20. 4. 2023. Právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), na základě této smlouvy poskytnula žalovanému úvěr v celkové výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve lhůtě 17. 12. 2024.
2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 27. 3. 2025, č. j. 10 C 91/2025-9 k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala a omluvila se též z ústního jednání, které bylo ve věci nařízeno.
3. Žalovaný uvedl, že svůj dluh řádně splácel, když žalobkyni opakovaně poslal částky okolo 7 tis. korun měsíčně. Potvrdil, že mu byla poskytnuta nejprve částka 25 000 Kč, poté 27 000 Kč a následně několikrát menší částky. Poskytovatel úvěru po něm při uzavírání smlouvy nepožadoval žádné doklady o zaměstnání ani výpisy z účtu a nezjišťoval, zda žalovaný má nějaký jiný úvěr; žalovanému krátce předtím skončila insolvence.
4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 28. 5. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč na dobu jednoho roku od prvního čerpání. RPSN činila 299,98 % ročně.
5. Z platební historie žalovaného bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta celkem částka ve výši 70 000 Kč a že žalobkyni uhradil celkem částku 107 413 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni.
7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila postoupení pohledávky žalovanému, z předžalobní výzvy z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.
8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.
9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
10. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
13. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“.
14. Soud posoudil věc dle citovaných ustanovení a dospěl k následujícím závěrům.
15. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným řádně postoupena podle § 1879 občanského zákoníku v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by původní věřitel prověřil výdaje žalovaného, aby mohl získat informaci o tom, zda je žalovaná skutečně schopna úvěr platit. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a pokládá proto smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok. Jelikož žalovaný žalobkyni (či její právní předchůdkyni) uhradil částku přesahující částku mu poskytnutou, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když ve věci procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.
17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 818 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.