Výrok
I. Žalovaná je povinna vyklidit a vyklizenou žalobci předat bytovou jednotku č. [číslo] o velikosti 2 + 1 s přísl. v bytovém domě č. p. [číslo] v Karlových Varech, Východní ulici č. p. [číslo], č. o. [číslo], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 5 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se domáhal na žalované vyklizení bytu popsaného ve výroku I. tohoto rozsudku s odůvodněním, že jej užívá bez právního důvodu.
2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s odůvodněním, že se v předmětném bytě narodila a žije tam po celý svůj život. Dluhy, které v minulosti vznikly v souvislosti s užíváním bytu, již uhradila a má zájem v tomto bytě zůstat bydlet i nadále, přičemž by uvažovala i o uzavření nájemní smlouvy, pokud by jí žalobce nevrátil členství v družstvu. Nicméně prosté vyklizení z bytu považuje ze shora uvedených důvodů za požadavek žalobce, který je v rozporu s dobrými mravy.
3. Mezi účastníky jsou nesporné skutečnosti: Žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. [číslo] o velikosti 2 a 1 s přísl. v bytovém domě č. p. [číslo] v Karlových Varech, Východní ulici č. p. [číslo], č. o. [číslo] spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6431/272841 na společných částech domu č. p. [číslo] a pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [k.ú.], obec Karlovy Vary. Dne 20. 1. 1993 byla [jméno FO] jako převodcem a žalovanou jako nabyvatelem podepsána smlouva o převodu členských práv a povinností k bytu č. 3 o velikosti 2 a 1 s přísl. v domě [číslo] v Karlových Varech, [adresa] ulici. Dne 20. 1. 1993 byla žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem podepsána nájemní smlouva k bytu č. 3 o velikosti 2 a 1 s přísl. v domě [číslo] v Karlových Varech, [adresa], a to na dobu neurčitou. Rozhodnutím představenstva žalobce ze dne 6. 10. 1997, číslo usnesení [číslo], byla žalovaná vyloučena z Bytového družstva, tj. žalobce, dle článku 16 odst. 1 písm. b) z důvodu neplacení nájemného, což bylo žalované sděleno dopisem žalobce ze dne 17. 10. 1997, č. j. [číslo]. Žalobce v dopisech ze dne 30. 9. 2022 a 17. 2. 2023 nabídl žalované uzavření nájemní smlouvy, neboť v byt užívá bez právního důvodu.
4. Soud podle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal nesporné skutečnosti za své skutkové zjištění a odkazuje na ně jako na skutkový závěr ve věci.
5. Soud neprováděl žádné důkazy, neboť ve věci šlo pouze o spor o právo a nebylo potřebné žádné důkazy provádět.
6. Soud posoudil věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1040 odst. 1 občanského zákoníku kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
7. Soud řešil nejprve předběžnou otázku, zda žalované svědčí právní důvod k užívání předmětného bytu. Touto otázkou se však již zabýval Krajský soud v Plzni v řízení pod sp. zn. 31 Cm 178/2023, ve kterém se žalovaná domáhala určení, že je nájemkyní předmětného bytu. Soud její žalobu zamítl, přičemž skutkově uzavřel, že žalovaná byla v roce 1997 vyloučena z bytového družstva (žalobce). Proti rozhodnutí představenstva žalobce neuplatnila žádný ze zákonem předpokládaných způsobů obrany, tedy nepodala odvolání k členské schůzi, resp. v daném případě ke shromáždění delegátů (jak vyplývá ze stanov žalobce) podle ust. § 231 odst. 3 věty čtvrté obchodního zákoníku v tehdy účinném znění, ani nepodala u soudu návrh na určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení pro rozpor s právními předpisy nebo stanovami dle ust. § 231 odst. 4 obchodního zákoníku v tehdy účinném znění. Znamená to, že žalovaná fakt vyloučení z družstva pasivně přijala, nebránila se mu, a teprve v roce 2001 žádala představenstvo žalobce o revokaci rozhodnutí o vyloučení. Představenstvo žalobce o revokaci nerozhodlo, neboť v době rozhodování nebyly uhrazené dluhy žalované vůči žalobci, a sdělilo žalované, že žádosti lze vyhovět až poté, co bude dluh uhrazen. Je evidentní, že k úhradě dluhu včetně příslušenství došlo až po dalších více než šesti letech. Následně představenstvo žalobce o revokaci rozhodnutí o vyloučení nerozhodlo, což ostatně mezi stranami bylo nesporné. Po právní stránce soud hodnotil žalobu jako nedůvodnou. Je prakticky nesporné, že žalovaná byla v roce 1997 z bytového družstva vyloučena, proti rozhodnutí o vyloučení nepodala žádné opravné prostředky, přičemž žalobce nepřijal žádné rozhodnutí, kterým by rozhodnutí o vyloučení z družstva revokoval. Je tedy zcela evidentní, že právní stav vyloučení žalované z bytového družstva od roku 1997 trvá a nebyl ničím změněn. Přesvědčení žalované o tom, že její členství bylo obnoveno, není přesvědčením, které by se mohlo opírat o jakékoliv objektivní skutečnosti, je spíše ryze subjektivní a ničím neopodstatněnou domněnkou či spíše přáním. Žalobce vůči žalované nikdy nejednal tak, že by žalovaná mohla nabýt z objektivního pohledu důvodného přesvědčení, že rozhodnutí o vyloučení družstva bylo platně revokováno. Pokud žalobce zasílal žalované vyúčtování či předpisy úhrad, z toho je zřejmé pouze tolik, že se k žalované choval stejně jako k ostatním uživatelům bytů, z těchto listin nelze dovodit, že by žalobkyni potvrzoval obnovení jejího členství v družstvu. Je třeba připomenout i správný argument žalobce, že na revokaci rozhodnutí o vyloučení není právní nárok a zákon takové rozhodování nijak neupravuje. Za situace, kdy je mezi stranami i nesporné, že žalovaná byla z družstva vyloučena a o revokaci rozhodnutí o vyloučení rozhodnuto nebylo, je až absurdní dovozovat, že by žalovaná mohla být v dobré víře v existenci svého členství v družstvu, neboť takovou dobrou víru objektivně není vůbec o co opírat. Zákon č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník, v ustanovení § 231 odst. 3, v tehdy účinném znění, nestanovil lhůtu, v níž má vyloučený člen právo podat odvolání k členské schůzi (resp. v daném případě ke shromáždění delegátů). Právní doktrína tehdy dovozovala, že byť pro to není stanovena lhůta, právo podat toto odvolání se promlčuje v běžné promlčecí lhůtě. Stejně tak bylo třeba pohlížet i na právo vyloučeného člena obrátit se na soud se žalobou na určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva pro rozpor s právními předpisy nebo stanovami. Žalovaná ani jednu z těchto možností nevyužila, přičemž žalobce namítal, že se tato práva prekludovala (v daném případě spíše promlčela). Žalovaná zůstala po celou dobu pasivní, a teprve po 26 letech se obrátila na soud s požadavkem na určení svého členství a práva nájmu družstevního bytu, a to až v reakci na to, že bezprostředně čelí žalobnímu návrhu na vyklizení bytu. Za tohoto stavu, kdy žalovaná nevyužila zákonem předpokládané prostředky ochrany svých práv a po dobu 26 let tento stav promlčela, již není prostor pro přezkum rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva. K odvolání žalované poté Vrchní soud jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil.
8. Soud neshledal žádného důvodu se od právního názoru výše uvedeného odklonit a uzavřel shodně, že žalované nájemní právo k předmětnému bytu nesvědčí. Žalovaná tedy užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto jí soud uložil byt vyklidit a vyklizený žalobci předat v 15denní lhůtě od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.) s poukazem na shora citované ust. § 1040 odst. 1 občanského zákoníku. Poukaz žalované na dobré mravy není namístě, neboť to byla sama žalovaná, která užívá byt po dobu cca 28 let bez právního důvodu, a toto její jednání nelze považovat za souladné s dobrými mravy.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 600 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.