Výrok
I. Řízení se co do částky 2.100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2.100 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12.500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se zamítá co do částky 6.159 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18.659 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 582 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 207 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. [účet], variabilní symbol [VS], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 20.759 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo úvěru] uzavřené dne 21. 7. 2025 mezi společností , právnická osoba2. Podáním ze dne 11. 8. 2026 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 2.100 Kč s příslušenstvím, neboť uvedenou částku žalovaná uhradila ještě před podáním žaloby. Soud proto řízení v navrhovaném rozsahu ve výroku I. rozsudku dle ust. § 96 o. s. ř. zastavil.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo úvěru] soud zjistil, že se společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 5.000 Kč a žalovaná se poskytnutý úvěr zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 279,83 % ročně (RPSN 6660 %) ve 12 měsíčních splátkách ve výši 5 % z jistiny a úroku přirostlého za předchozích 30 dnů. Pro případ prodlení žalované s úhradou byla sjednána povinnost žalované hradit účelně vynaložené náklady spojené s prodlením, poplatky za písemné upomínky, náklady na vymáhání a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a pro případ neuhrazení dluhu v dodatečné lhůtě bylo sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnit.5. Z dodatku č. 1 ke smlouvě ze dne 30. 7. 2025 soud zjistil, že úvěr byl navýšen na 7.000 Kč(úrok 279,83 % ročně, RPSN 685 %), podle dodatku č. 2 ze dne 14. 8. 2025 na částku 10.000 Kč(úrok 279,83 % ročně, RPSN 755 %), podle dodatku č. 3 ze dne 19. 8. 2025 na částku 12.000 Kč (úrok 279,83 % ročně, RPSN 796 %), podle dodatku č. 4 ze dne 25. 8. 2025 na částku 13.000 Kč (úrok 279,83 % ročně, RPSN 816 %), podle dodatku č. 5 ze dne 28. 8. 2025 na částku 14.000 Kč (úrok 279,83 % ročně, RPSN 842 %) a podle dodatku č. 6. ze dne 30. 8. 2025 na částku 14.600 Kč.6. Z výpisů z běžného účtu soud zjistil, že na účet č. [číslo] uvedený ve smlouvě poukázala žalobkyně celkem částku 14.600 Kč, a to dne 21. 7. 2025 částku 5.000 Kč, dne 30. 7. 2025 částku 2.000 Kč, dne 14. 8. 2025 částku 3.000 Kč, dne 19. 8. 2025 částku 2.000 Kč, dne 25. 8. 2025 částku 1.000 Kč, dne 28. 8.2025 částku 1.000 Kč a dne 30. 8. 2025 částku 600 Kč (úrok 279,83 % ročně, RPSN 842 %).7. Z upomínky ze dne 28. 10. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně žalované sdělil, že z důvodu jejího prodlení došlo ke dne 28. 10. 2025 k zesplatnění úvěru.8. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025 a seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni.9. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2026 soud zjistil, že žalobkyně žalované oznámila postoupení pohledávky.10. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 3. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3 dnů.11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr v celkové výši 14.600 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši 279,83 % ročně splatit do 12 měsíců. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy nesplnila, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila celkem částku 2.100 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.17. Ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně na písemnou výzvu soudu uvedla, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z dokladů poskytnutých žalovanou a současně provedl lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB s tím, že žádnými listinnými důkazy k prokázání úvěruschopnosti nedisponuje. Žalobkyně neuvedla, z jakých konkrétních skutečností její právní předchůdce dovodil, že žalovaná bude schopna úvěr splácet, neuvedla, zda a s jakým výsledkem bylo provedeno porovnání příjmů a výdajů žalované a dalších údajů o její finanční a ekonomické situaci a nepředložila soudu jediný důkaz. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomu dle názoru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.18. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1.2 012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úroky 279,83 % ročně, RPSN 842 %) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.19. Smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla soudem posouzena jako neplatná, nicméně účastníci neplatné smlouvy jsou povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku 14.600 Kč a žalovaná mu uhradila celkem 2.100 Kč, soud žalobkyni přiznal právo zaplacení částky 12.500 Kč. Ohledně úroků z prodlení přihlédl soud při vypořádání bezdůvodného obohacení k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 6.159 Kč (požadovaná částka po částečném zpětvzetí žaloby 18.659 Kč – přiznaná částka 12.500 Kč) a zákonného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (požadováno plnění dle neplatné smlouvy).20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 582 Kč, přičemž tato částka představuje 20,4 % z jejich celkové výše 2.853 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,2 % a úspěchu žalované v rozsahu 39,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.038 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20.759 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč.21. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 207 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.
2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 1.038 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 831 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 207 Kč.