Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 577 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 72,79 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 577 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 902,67 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je zaplacení částky 11 577 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 6. 2024 (dále jen „spotřebitelský úvěr“).
2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.
3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Smlouvou o úvěru ze dne 26. 6. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě měsíčních splátek spolu se sjednanými poplatky za jednotlivé služby, RPSN činila 49,2 %. Ve smlouvě byla sjednána možnost žalované prodloužit dobu splatnosti o 30 dnů při zaplacení částky min. 1 Kč za poplatek ve výši 990 Kč splatného spolu se splátkami úvěru. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou každé jednotlivé splátky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč, dále náklady spojené s upomínáním ve výši 300 Kč měsíčně a pro případ prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek či pro případ prodlení s úhradou jedné splátky po dobu delší než tři měsíce bylo sjednáno oprávnění žalobkyně úvěr zesplatnit. Žalovaný splátky nehradil řádně. Žalobkyně vyčíslila dluh žalované k datu podání žaloby částkou 10 000 Kč na jistině, na poplatku za poskytnutí úvěru částkou 330 Kč, na poplatku za expres výplatu částkou 199 Kč, na poplatku za bezpečnou splátku částkou 99 Kč, na poplatku za SMS servis v celkové výši 49 Kč, za účelně vynaložené náklady částkou 300 Kč a smluvních pokut částkou 600 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 10. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Žalovaný ničeho neuhradil.
5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 21. 1. 2025, č. j. 16 C 19/2025-11 neuvedla, zda a jakým způsobem získala a ověřila příjem žalovaného a další příjem domácnosti, neuvedla, zda a jakým způsobem ověřovala výdaje žalovaného. V kartě klienta, na kterou žalobkyně odkázala, je uveden žalovaného příjem 35 000 Kč měsíčně, povinnost výživy jedné osoby a povinnosti hradit splátky u jiné společnosti ve výši 400 Kč měsíčně. Nikterak z této listiny nevyplývá, jakou formou žalobkyně ověřila příjem žalovaného a shodně jaké zjistila a ověřila výdaje žalovaného. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.
7. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. v platném znění poskytneli poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou citovaného zákona poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je tak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.
9. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinen toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl.
10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 902,67 Kč, přičemž tato částka představuje 72,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,38 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13,62 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 577 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.