Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 561 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky úroku z prodlení ve výši 2 906,83 Kč a úroku z prodlení z částky 29 561 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení ve výši 15 % ročně.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám zástupce žalobkyně, náhradu nákladů řízení v částce 427 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu v částce 296 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet číslo 3703-226341/0710, VS 1711003825.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 29 561 Kč jako bezdůvodného obohacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z 6. 12. 2022, která byla uzavřena [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Původní věřitel měl žalovanému poskytnout částku (zápůjčku) ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal původnímu věřiteli vrátit včetně poplatku 29 439 Kč ve formě měsíčních splátek ve výši 5 787 Kč (12 splátek; poslední ve výši 5 782 Kč); žalovaný uhradil částku 10 439 Kč. Na žalobkyni byla pohledávka postoupena. Žalobkyně požadovala úhradu bezdůvodného obohacení ve výši poskytnuté částky 29 561 Kč (která nebyla ani z části vrácena).
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr z 6. 12. 2022 soud zjistil, že původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného a zaznamenal informace od žalovaného (v této souvislosti zjištěné). Totožnost žalovaného byla ověřena podle jeho občanského průkazu; žalovaný byl svobodný se základním vzděláním, bydlel u rodičů, neměl vyživovací povinnost a nebyl majitel auta. Žalovaný byl zaměstnán (na plný úvazek) jako dělník u [příjmení] [jméno] [příjmení] s příjmem 33 223 Kč (a dalšími příjmy domácnosti 55 000 Kč), jiný příjem neměl. Jeho odhadované měsíční výdaje činily 10 500 Kč (měsíčně) bez specifikace skladby. Žalovaný předložil posuzující osobě pracovní smlouvu z 25. 7. 2022 a výplatní pásky za 9, 10/2022, žalovaný prohlašoval, že u jiné společnosti nemá spotřebitelský úvěr a že není majitelem bankovního účtu. Z karty nevyplývalo ověřování poměrů žalované v dlužnických registrech.
4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 12. 2022 soud zjistil, že původní věřitel jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) s parametry uvedenými v prvním odstavci odůvodnění; úvěrovaná částka byla původním věřitelem poskytnuta žalovanému při podpisu smlouvy. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil podle smlouvy původnímu věřiteli 10 439 Kč.
5. Smlouvou o postoupení pohledávek z 29. 7. 2024 došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni; původní věřitel oznámil dopisem z 29. 7. 2024 postoupení pohledávky žalovanému a oznámení odeslal poštou žalovanému dne 16. 8. 2024. Z předžalobní výzvy ze dne 31. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu před podáním žaloby a podle podacího lístku z 1. 11. 2024 byl dopis odeslán žalovanému 1. 11. 2024.
6. Uvedená skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr.
7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 2023 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, podle které původní věřitel žalovanému plnil částku 40 000 Kč. Na žalobkyni práva a povinnosti z (neplatné) smlouvy přešla dle § 1879 občanského zákoníku (smlouvou o postoupení pohledávek).
12. Nejprve soud posuzoval zkoumání úvěruschopnosti žalovaného podle smlouvy o zápůjčce, které byla žalovanou uzavřena. Původní věřitel neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).
13. Úvěruschopnost žalovaného původní věřitel sice posuzoval, spokojil se pouze s ověřením jeho příjmu ze zaměstnání, aniž by trvání pracovního poměru ověřil u zaměstnavatele. Dále se spojil s informací od žalovaného, že má měsíční náklady (nespecifikované) pouze ve výši 10 000 Kč a nemá náklady spojené s úhradou dluhů. Původní věřitel tak nezkoumal (prakticky) vůbec výdajovou stránku rozpočtu žalovaného. Žalobkyně neuváděla nic o kontrole dlužnické historie žalovaného (v některém z dlužnických registrů) právním předchůdcem, a tedy nelze mít za prokázanou tuto aktivitu (jinak o potencionálních věřitelů obvyklou). Žalovaný navíc zaplatil v řádné výši pouze první splátku dluhu (uhrazenou v den poskytnutí úvěru).
14. Podle neplatné smlouvy (§ 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Z. č. 257/2016 Sb. obsahuje k obecné úpravě vypořádání plnění podle neplatné smlouvy zvláštní ustanovení v § 87 odst. 1 věta třetí jako soukromoprávní sankce poskytovatelům úvěrů s nepřiměřenými podmínkami (uvedeným vztahem a jeho důsledky se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně jako právní nástupce poskytovatele zápůjčky má nárok toliko na nesplacenou jistinu zápůjčky bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry (§ 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.), a proto soud stanovil splatnost dluhu s přihlédnutím k výši dlužné částky a době, která uplynula od poskytnutí zápůjčky (který žalovaný využil); dluh by měl být zaplacen ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).
15. V části týkající se úroku z prodlení není požadavek žalobkyně po právu, a proto byl v této části nárok žalobkyně zamítnut.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 371 Kč, přičemž tato částka představuje 14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43 % při zohlednění pětinásobku ročního plnění úroku z prodlení). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného a doměřeného soudního poplatku v částce 1 479 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 40 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2024) a z částky 400 Kč za úkon právní služby realizovaný před podáním návrhu ve věci po 1. 1. 2025 (podle odpovídající právní úpravy) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 296 Kč dle položky č. 2 bodu 2., ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků.